Luyando (2017)
Mokoomba
OutHere Music
07.10.2017 | Kouř, který hřmí
Jakoby se šestičlenná skupina ze Zimbabwe rozhodla vydat proti proudu Viktoriiných vodopádů odkud pochází, ačkoliv směrem dolů ji to dlouhá léta šlo snadno. Na třetím albu Luyando (Mother´s Love) si totiž zapověděla klávesy s elektrickými kytarami a dala přednost akustickým nástrojům. Vedlo ji k tomu přesvědčení, že skrytá za dosavadním rockovým zvukem pozbývala možnosti snadněji světu přiblížit hudební tradice svého národa Tonga. Zdánlivý risk se vyplatil: album je už teď považováno za událost roku.
Cestu od západem inspirovaného afropopu k akustické tradici si v minulosti prošla celá řada afrických velikánů. Vedle nutné sebeočisty a snadnější komunikace s domácím publikem, připomínali potřebu dotýkat se témat úzce souvisejícími s rodným životem v Africe: nevysvětlitelnými, pokud by je namísto nástrojů s nimiž vyrůstali, doprovázely syntezátory. Když Mookomba ve skladbě Njawane tlumočí radu lovců jak se bránit před útočícím lvem - nehýbejte se a podívejte se mu beze strachu do očí - vnímáme to jako metaforu: zastavit se, ujasnit si priority a bez obav hledět do budoucnosti, odvíjející se v Africe tak jako tak od minulosti. Mookomba neriskovala, jen se přirozeně, i když pouze pomyslně, vrátila domů. Na břeh řeky Zambezi, pod Viktoriininy vodopády.
Tongové, rybáři a lovci, tady žili tisíc let. Sousedů se stranili, spokojeni v dobrovolné izolaci kam „nepronikli jezuité ani coca-cola“ jen občas nějaký ten cestovatel – David Livingstone a Emil Holub - nebo vědci s etnomuzikology, neschopní uvěřit tajům svérázné kultury národa pod ochranou říčního boha Nyaminyamiho (napůl hada, napůl ryby). Než se v 50. letech vlády Zambezi a Zimbabwe rozhodly postavit největší přehradu světa Kariba pohánějící hydroelektrárny, většinu Tongů násilím převezly na náhorní plošiny, kde jim zůstaly jen oči pro pláč: žádná řeka, jen sucho a kamení, namísto rybolovu a lovu potraviny na příděl. A paradox největší: ačkoliv byli přesunuti ve jménu pokroku, o elektřině si v nuceném domově mohou dodnes nechat jen zdát. Zatímco tradiční truchlivá skladba Kambowa připomíná další tragedii - rozdělení rodin - Mokole neboli Kouř, který hřmí, vzdává hold kráse vodopádů a životadárné řece.
Horečnatého světového ohlasu se Mookomba v roce 2012 dočkala s panafrickým albem Rising Tide v produkci zpívající baskytaristky z Pobřeží slonoviny Manou Gallou, s bohatými zkušenostmi od kosmopolitní belgicko-konžské skupiny Zap Mama. Mokoomba pak roztančila velké festivaly,včetně Colours of Ostrava a veletrhu Womex a snad každý čekal navázání na úspěšnou energickou směs funky, rapu, kytarového soukous, afrobeatu s dechovou sekcí a reggae.
Nově od Mokoomba posloucháme v podstatě akustickou hudbu a přestože dominantním hlasem zůstává úchvatný Mathiase Muzaza, nikoliv bezdůvodně přirovnávaný k Salifu Keitovi, novou devizou skupiny se staly sborové vokály, v a cappella milostné písni Nyaradzo přiznávající harmonickou formuli udanou kdysi jihoafrickým sborem Ladysmith Black Mambazo.
Členové Mookomba v součanosti žijí v Harare, hlavním městě Zimbabwe a politická nejistota kriticky chudé země ovládané diktátorem Robertem Mugabem se v textech alba odrazila, podobně jako obavy ze vzrůstajícího sucha a ignorování ochrany životního prostředí. S tím se tak nějak u všech afrických skupin počítá: společensko-sociální komentáře mají v náplni práce, přestože se odvíjejí na pozadí tradičních záležitostí. Mookomba například v několika skladbách zdůrazňuje setrvávající oblíbenost maškarní slavnosti Makishi společenství několika etnik ze západní Zambie, zapsané od roku 2008 na seznamu chráněného dědictví UNESCO.
Taneční kostýmní rej nádherných masek zakončuje iniciační rituál mukanda, během něhož se z chlapců od osmi do dvanácti let stávají můži. Vracejí se z buše, z dobře utajeného místa, kde se pod vedením starších učí životním dovednostem hodnotám, historii, tradičním zvykům, hudbě a procházejí spiritualmími zkušenostmi a obřízkou. Každému dopředu určí jeho charakteru blízkou unikátní dřevěnou masku ducha makishiho. Až tříměsíční pobyt mimo civilizaci v sobě nese symboliku: z místa, kde zemřelo jejich dětství vstupují čerství muži do říše dospělých a získávají právo komunikovat se svými předky.
Jiří Moravčík
