Last Evenings On Earth (2016)
Melt Yourself Down
The Leaf Label
09.10.2016 | Asi takhle: než se rozhodnete strávit poslední večery na Zemi s londýnskými Melt Yourself Down, měli byste si vše dobře rozmyslet.
Pokud totiž existuje možnost návratu, a každý ať si podle svých zásluh nebo víry dosadí odkud by to mělo být, pustit si na rozloučenou jejich vyšinutý apokalyptický nářez s frenetickým řevem a kvílejícím saxofonem, je otázka, zda-li vám přijde jako dobrý nápad dát životu na Zemi ještě jednu šanci. Varuje už videoklip The God Of You: zrychlené listování vším, co naší civilizaci v uplynulém půl století potkalo; alarmující sbírka obrazů diktátorů, válek, krutosti a popkulturních symbolů jako stafáže paranoie, odevzdanosti, bláhovosti a netečnosti lidstva. Tak intenzivní pocit, že jsme se v minulosti museli snad všichni zbláznit, když jsme dopustili výron takových hrůz, už jste asi dlouho neměli a to se bavíme o jediné skladbě, co potom celé album.
Na každého to jednou přijde, však to znáte, bouchnou ve vás saze a musí to ven: ať to stojí, co to stojí. Saxofonista Pete Wareham nás v roce 2010 varoval s Acoustic Ladyland už na Colours a kdo si na ně pamatuje - a jeho osobně i v Polar Bear - mohl by mít představu o složitě strukturovaném zvuku Melt Yourself Down. Mlhavou, bohužel, to už teď víme, protože Acoustic Ladyland prý chyběla syrová energie a druh nevysvětlitelného šílenství. "Bylo to příliš rozumové a kultivované," tvrdí Wareham, hledající posléze pro fůzi jazzu, rocku, psychedelie a punku ostřejší vyústění. Pak potkal zpěváka Kushal Gaya ze skupiny Zun Zun Egui a přišlo mu, že když se někdo na podiu dokáže dostat do tranzu, aniž by se jako jiní musel dovolávat mysticismu vířivých dervišů, mohl by přistoupit na ideu Melt Yourself Down: nasadit do už tak drtivého kraválu rytmickou extatičnost Núbijců z jižního Egypta, elektroniku producenta Leafcuttera Johna, afrobeat Fela Kutiho a nadpozemský odvaz Sun Ra. Wareham povolal bubeníka Toma Skinnera (Owiny Sigoma Band), saxofonistu Shabaka Hutchingse (The Heliocentrics ), perkusistu Satina Singha (Transglobal Underground), basistku Ruth Goller (Acoustic Ladyland) a novou kapelu uvedl slovy: "The sound of Cairo ’57, Cologne ’72, New York ’78 and London 2013".
Debut Melt Yourself Down se v roce 2013 dočkal údivu: to si k němu neteční porotci Mercury Prize seděli na uších? Dvojka Last Evenings On Earth provází zase přesvědčení, že názorově a zvukově radikálnější nahrávky se letos možná už nedočkáme. Přepadových komand podobně nekompromisního živelného typu jsme v minulosti zažili dost: Fun-Da-Mental, Asian Dub Foundation, Balkan Beat Box, The Goats...Londýňané všechny dohromady také občas připomínají, jamovým uchopením avantgardního jazzu rozsekaného na punkové třísky a funky rockem z rodu Talking Heads, se od nich ovšem vzdalují a jen těžko se dnes najde někdo, kdo by je dokázal napodobit. Žádný z předchůdců totiž ve svých řadách nemá takového zpěváka: psychopatického řvouna, rapera a zuřivého plivače slovního ohně Kushal Gaya, původem z ostrova Mauricius. Z angličtiny přechází do kreolštiny a vlastního jazyka. Není mu skoro rozumět, texty je nutné číst na obalu, na fascinaci ze symbiózy hlasu a drtivého muzikantství to nic nemění. Zdráháte se vypichovat jednotlivé skladby a psát o hráčských výkonech, až tak příšerně nelidsky je celá kapela stmelená a odevzdaná rituálu "směřujícímu k deformaci běžného hudebního jazyka". Tehdy dává smysl i vypůjčený název alba: sbírka povídek už nežijícího chilského spisovatele Roberto Bolaño, šokujícího svým antiliterárním přístupem ( do češtiny přeložené romány Divocí detektivové a 2666 se staly i u nás kultem).
Melt Yourself Down naplňují koncepci globálního crossoveru, hudby napěchované nejrůznějšími odkazy bez potřeby vysvětlování proč zrovna na ně přišla řada. Ostatně - když už je řeč o funky - konkretizaci se brání i americký jazzovový saxofonista Kamasi Washington, který vám při poslechu alba možná naskočí; tedy nebýt všeho toho vzteku a rytmické palby.
Jiří Moravčík
