Undercurrent (2016)
Sarah Jarosz
Sugar Hill
09.10.2016 | O naprostém zjevení řeč být nemůže, to bychom jako jiní předháněli, pravdou ale zůstává, že okolo teprve pětadvacetileté americké písničkářky a multiinstrumentalistky Sarah Jarosz se dějí věci, které k takovému blahořečení směřují.
Predispozice k tomu má. Považte: získala už dvě nominace na Grammy, což pro někoho může, ale i nemusí být známkou kvality, ale protože jedna se týkala hráčského mistrovství a druhá folkové nahrávky roku, dokazuje to mnohé. S předcházejícími alby ji pomáhali Béla Fleck, Punch Brothers nebo Jerry Douglas a produkčně se o ní stará její objevitel Gary Paczosa. Do americany, lépe řečeno do neo bluegrassu, propašovala naprosto uhrančivé covery Joanny Newsom, Radiohead a Dylana. I když nemusela, vždyť stála na počátku úspěšné kariéry, přece se rozhodla studovat konzervatoř, s předměty jako moderní americká poezie a freejazzová kompozice, čímž Paczosu prý dost rozladila, obával se totiž, že škola její přirozený talent zadusí. Zbytečně: Sarah se jen posunula na další songwriterskou úroveň a na čtvrtém albu Undercurrent poprvé vykládá velmi osobní autorské karty: bez výpůjček a hvězdných muzikantských hostů, za lehkého přispění dvou nejbližších kamarádek - Sary Watkins (Nickel Creek) a Aoife O'Donovan. V jedné z vrcholných skladeb Still Life slyšíme všechny tři najednou, mluví za ně ale Sarah: "Dítě moje drahé, řekla bych ti víc, kdybych věděla jak na to." Mohlo by to stačit k vysvětlení názvu alba - pro Sarah pocity proudící pod povrchem - a hudební charakteristice: tlumené vášně. Dohromady nám z toho vychází, že v textech se víc naznačuje než uvádí na pravou míru a otázky typu "co to znamená být sám" nebo "když vyběhnu ze dveří, neztratím se?" jsou otevřeny mnoha vysvětlením. Nejednoznačně vyznívá i závěrečná skladba Jacquelina. Po přestěhování do New Yorku utíkala prý Sarah do Central Parku: před šílenstvím velkoměsta a za přemýšlením o Jacqueline Kennedy Onassis na místě kde byla údajně naposled spatřena na veřejnosti a kde podle Sarah hledala to samé co ona: krásu smutnění v osamění. Takovému rozpoložení podléhá i hudba: americana písničkářství, jehož napětí nevytváří rytmika (vše drží pouze kontrabas), ale lahodné kytary Luke Reynoldse a Jedda Hughee, mandolína, banjo, podbarvující klávesy a sborové vokály. Nad vším pak ční vemlouvavý hlas Sarah a její ve středních tempech brilantně vystavěné skladby House Of Mercy, Green Lights nebo Comin' Undone. Vynikající album.
Jiří Moravčík
