Né So (2016)
Rokia Traoré
Nonesuch
12.07.2016 | Méně rockové, tišší a hluboce dojemné album kladoucí se znepokojením, ale i s bezradnou naštvaností otázky, na které nedokáže odpovědět ani malijská písničkářka.
Zrodilo se z osobní bolesti a beznaděje, hraničící prý s uvažováním o konci hudební kariéry a s morálním imperativem: roli pastýřů lidského stáda nesmí převzít náboženští, političtí a ekonomičtí extrémisté.
Rokii už dlouho znepokojuje vzestup muslimských vůdců využívajících bídy a neštěstí pro svou náborovou propagandu. Zažila, když sever Mali postihla válka a zvěrstva radikálních islamistů, dotýkající se také hlavního města Bamako, odkud nakonec musela na čas se synem odjet do Evropy. Úvodní recitativ skladby Né So proto otevírá nejsilnější téma alba - imigraci: "V roce 2014 dalších pět miliónů pět set tisíc lidí opustilo své domovy, nucení hledat útočiště ve městech a zemích daleko od domova bez představy, kdy jim někdo vrátí jejich životy nazpět."
Né So v jazyku bambara značí "můj domov". Ať už se podle Rokie Traoré jedná o dům, jeskyni nebo ulici, bereme je za svůj domov, místo kde jsme se narodili, žili podle svých představ, zvyků a kde jsme poprvé snili své sny. Název má i podtext: zkusme si prý představit, kdybychom o svůj domov přišli.
Nepovažuje se za tradiční zpěvačku, tomu se vždy bránila, za griotkami nicméně chodí pro rady a bez malijských virtuózů se už neobejde, takže veskrze kytarovým albem znovu prochází zvonivý zvuk loutny ngoni Mamaha Diabateho. Sboristky si vzala ze svého projektu na pomoc mladým hudebníkům Foundation Passerelle.
"Vzkažte lidem z Kolokani, že navzdory vzdálenosti na ně pořád myslím, chovám k nim a jejich tradicím úctu. Inspirují mě a motivují," vyznává se Rokia ve skladbě Kolokani rodnému městu. V zásadě u ní tedy pořád platí, že i když za nosník své hudební tvorby považuje kosmopolitismus, malijské kořeny a hodnoty nadřazuje nad vším.
Produkce alba se opět, a zdaleka decentněji, až se vtírá myšlenka na africký bluesrock, ujal kytarista John Parish. Během cestování s Africa Expressem Damona Albarna se Rokia seznámila s John Paul Jonesem, zdobící proto mandolínou skladbu Sé Dan.
"Jeden svět, jeden osud, jeden cíl, jedna věc na kterou nesmíme zapomenout: respekt," zpívá v ní Rokia anglický text Toni Morrison společně s dalším nečekaným hostem: americkým písničkářem Devendrou Banhartem.
Tváří v tvář válkám a hrůzám, více než kdy jindy, máme brát na zřetel, že "za všech okolností musíme být schopni definovat svůj cíl a jeho důvody". Zpěvaččin apel skladby Kenya míří za námi a nejvíc za vládnoucími politiky, další, předzvěstně mrazivý, si vypůjčila od Billie Holiday.
Strange Fruit s textem Abela Meeropola o "divném ovoci houpajícím se s vyboulenýma očima a zkřivenými ústy v jižním vánku na stromech" decentně doprovází jazzová kytara Stefano Pilia, ngoni, šelest Parishových košťátek a "pastorační scéna z galantního Jihu" se před námi odvíjí jako děsivý film.
U předchozího alba Beatiful Africa panovaly obavy, že Rokia Traoré míří do mainstreamu, už jen touhle vrcholnou skladbou se potvrdilo, že šlo jen o zbožné přání pesimistů.
(pro UNI)
Jiří Moravčík
