Traveller (2016)
Baaba Maal
Marathon Artists
08.06.2016 | Jeho otec muezin svolával lidi k motlitbě. Syn postoupil: ke společnému rozjímání je vyzývá na půdě OSN nebo sumitu Africké unie. Světoznámý zpěvák totiž propojil aktivismus s hudbou.
S poselstvím nového alba Traveller - dostáváme se do problémů, protože necestujeme a nepoznáváme nové lidi - souvisí i podtext: jazyk by se neměl používat jako ničivá zbraň, ale naopak má sloužit ke stavění mostů mezi národy. Západ pak Maal ubezpečuje, že i přes setrvávající průšvihy, a to i ty velké, to s ním zas tak beznadějně nevypadá. Alespoň z pohledu Senegalce.
Baaba Maal zmizel na sedm let ze scény jen zdánlivě: od posledního alba Televivion (2009) sice nic nevydal, zato se angažoval v projektech přímo souvisejících s koncepcí Traveller. Svůj festival Les Blues du Fleuves, pořádáný od roku 2006 v rodném městě Podoru, nadobro proměnil ve významnou západoafrickou událost a v londýnském Southbank Centre se podílel na programu přehlídky Afrika Utopia - manifestu, že umění a nápady přicházející z černého kontinentu mohu pomoci změnit svět. Mezitím také cestoval s African Expressem Damona Albarna, neformální platformou nepravděpodobných přátelství a následných fúzí, a při společné cestě vlakem po Anglii tak přišel k novému producentovi. S Johanem Hugo Karlbergem, švédským hitmakerem z afropopové skupiny The Very Best, si natolik padli do oka, že ho společně s Winstonem Marshallem od Mumford & Sons pozval do Podoru.
"Hned po festivalu jsme si na týden sedli u řeky Senegal a začali psát skladby," vysvětlil rozjezd práce na albu. Vystřihnutém v dakarském a londýnském studiu s moderním, elektronikou a hymnickým poprockově šlehajícím zvukem, v ozvěnách hudebních tradic Maalova národa Fulani.
Třiašedesátiletý Maal pochází z kasty rybářů, není tedy vázán griotskou kulturou, přesto do ní byl úzce vtažen celoživotním přítelem, slepým griotským kytaristou Mansourem Seckem. Oběma se v Dakaru a Paříži na konzervatořích dostalo klasického vzdělání, současně - z vlastního popudu - cestovali po Senegalu a vstřebávali staleté tradice. Ve skupině Daande Lenol (Hlas lidu) oba rozdílné hudební světy propojili: alba Djam Leelii a Baayo dodnes patří ke klenotům západoafrické hudby 90. let.
“Tradiční hudba je pro mne vším. Všechno, čemu naslouchám prochází skrze ní. Zároveň mě přitahuje budoucnost a chápu hudbu jako vědu, jako něco, s čím můžeš experimentovat. Proto se nacházím někde uprostřed mezi africkou autentičností a západními vlivy," řekl tehdy Baaba Maal, ocitající se ze své vůle v centru pozoruhodného dění. S britským producentem Simonem Emmersonem natočil v letech 1992-94 alba Lam Toro a Firin' in Fouta. Přelomová pro obě strany: Maal se naplno zapojil do experimentování s elektronikou a Emmersona přivedla k založení jedné z nejzásadnějších fusion skupin, multikulturních Afro Celt Sound System, v níž přetvářeli dějiny hudebníci z Irska, Bretaně, Anglie a Afriky, hlavně z Maalova okruhu.
„Firin’In Fouta spoutalo a usměrnilo Maalův žár a konečně rozeznělo svět,“ lze se dočíst v jedné z nesčetných nadšených recenzí a je nutné připomenout, že nic z toho by se nestalo, kdyby si mladého senegalského zpěváka dávno předtím nevyhlédl Peter Gabriel, nenechal zazpívat na albu Passion – Sources a jak je jeho zvykem, nenápadně zkontaktoval s vlivnými lidmi.
Úspěch se dostavil téměř okamžitě a Maalovy společné koncerty s Youssou N’Dourem, Salifem Keitou a Lucky Dubem, i vlastní v londýnské Royal Albert Hall, vybubnovaly do širokého okolí hrdou zprávu : zrodila se hvězda.
Ačkoliv Baaba Maal dosud budil pozornost hlavně lyričností a silou akustické hry, postupně do hry vložil další trumf : srozuměnost se studiovými technologiemi, krocené úžasným hlasem a vnucenou jistotou svého vnitřně kosmopolitního přesvědčení.
„Chtěl jsem, abyste při poslechu neměli dojem, že jste v Evropě nebo Africe, ale kdekoliv na této planetě,“ představil o čtyři roky později Maal vrchol alba Nomad Soul. Účinek závěrečné dvanáctiminutové skladby Lam Lam se noří z ambientního ticha: vkladu Briana Ena, Howieho B. a trumpetisty Jona Hassella. Maalův litanický zpěv pak vše mění v zázračnou meditaci, spojnici přírody s velkoměstem.
Žánrům se vysmekávající koncepce Traveller tedy nepředstavuje žádný úkrok stranou, ani důvod k údivu nad poplatosti Západu. Smysluplně navazuje na Maalovu celoživotní vizi i dávné upozornění: „My Fulani máme kočování v krvi, i já se proto v mnoha věcech cítím jako tulák.“
Do úvodní skladby Fulani Rock nasazuje zpěvák překvapivě i Auto-tune, jakoby ji natáčel kdesi v Bollywoodu, a navrstvená nálož senegalských bubnů sabar na chvíli přejde do rytmu bhangry, pak ji ovšem vezmou do parády pouštně bluesové elektrické kytary s talking drumem a jsme nazpět v Senegalu. Velkolepost Gilli Men jde za Dakarským kostelním sborem a novým "osobním" kytaristou Kalifa Baldim, otevírajícím s podkresem varhan Lampenda jako jemnou tradiční Fulani píseň, než ji sabary s elektronikou nepozvednou do výšin majestátně pop-hymnické pocty podorských rybářů.
Triumfální stadionové dimenze má i Traveller s Marshallovým banjem a korou Bao Sissoko, vyzařující Maalovo přesvědčení: "Cestování je ta nejlepší lekce, jaké se vám od života dostane."
Maal zpívá převážně ve Fulani, hudba ale jednoznačně přesahuje potřebu porozumět textu: vložené hlasové emoce vydají za všechny překlady.
Až na dvě závěrečné skladby War a Peace: Lemn Sissayem v angličtině vychrlené poezie za doprovodu kory a perkusí. Z alba vybočují, na verších a účasti oficiálního básníka londýnských olympijských her a svého kolegy z přehlídky Afrika Utopia, ovšem Baaba Maal trval. "Po všech obavách z válek mě přišlo logické sdělit, že naší nadějí zůstává mír, stav po kterém touží všichni cestovatelé."
(pro Vltavu)
Jiří Moravčík
