Songs in the Dark (2015)
The Wainwright Sisters
Pias Recordings
27.02.2016 | Pssst, dětem raději nic neříkejte. Pokud by jen tušily o čem se v těch písničkách na dobrou noc zpívá, do rána by hrůzou oči nezavřely.
Nevlastní sestry Martha Wainwright a Lucy Roche - poprvé dohromady - uspávají libozvukem krásných a něžných melodií převzatých skladeb, které povětšinou rozhodně žádnými ukolébavkami nejsou, a to že se to v nich točí okolo smrti, temnoty, osamělosti a kousavě černého humoru, se děti dozvědí až s prvním braním rozumu. Ostatně jako kdysi sestry.
"Zklapni, mazej do postele a zavři oči. Je mi zle a tvoje starosti mě unavují. A udělej mě laskavost, nebuď ve spánku za děvku," zpíval Loudon Wainwright III. malinké dceři Lucy v Lullaby. Ne, americko-kanadský klan Wainwrightů neměl nikdy šanci uspět v klání o Rodinu roku, zato na světové písničkářské scéně patří dodnes k nejzářivějším drahokamům. Smrt Kate McGarrigle - matka Marthy - v roce 2010 rodinu semkla: dávné spory a podrazy, vše odpuštěno. Sestry se tak při natáčení mohly setkat v rodinném srubu nedaleko Montrealu. Autorky s velmi dobrou pověstí si všechny skladby vypůjčily a směrem k Loudonovi na albu tupí ostří dávnou nenávist ještě jednou: připomínkou "vyznání" Screaming Issue s textem: "Lucy, když tě slyším plakat, tak nevím co dělat. Jsi tak smutná, když ležíš vedle mne a já ti nemám jak pomoc".
Myšlenek na cynickou rodinu nás zbavují lyrické skladby Kate (Lullaby For A Doll) a tety Terre Roche (Runs in the Family).
Otce Loudona mají sestry společného: matky a povahy rozdílné; konečně i hudebně se velmi liší. Mladší, klidnější Lucy má blízko k jemnějšímu folkaření mámy Suzzy Roche, názorově nelítostnější Martha - podobně jako bratr Rufus - zase vnímá písničkářství jako průsečík rocku, folku a popu.
Odtud pestrý soundtracku mládí. Prairie Lullaby, proslavené Jimmie Rodgersem a Hobo's Lullaby zase Woody Guthriem, zná vesměs každý, kdo někdy seděl u táboráku; a nemusel mít nutně na hlavě klobouk s liščím ohonem, protože se tu běžně hraje i jedna z melodicky nejuhrančivějších skladeb všech dob: El Condor Pasa. Omluva za klišé, ale s akustickými kytarami procítěně zpívající Martha a Lucy jsou Simon & Garfunkel v sukních. V a cappella verzi anglické vražedné balady Long Rankin pak potěší fanoušky podobně vytříbené verze od Steeleye Span.
U doprovodu je to stejné jako s výběrem skladeb: vlastní krev a letití přátelé. Marthy manžel, multiinstrumentlista Brad Albetta, vokály tetiček Anny a Jane McGarrigle a houslista Joel Zifkin s vyhledávaným klavíristou Thomasem Bartlettem.
Když člověk album poslouchá, není těžké podlehnout jeho kouzelně staromilské atmosféře, ani pochopit potřebu ho natočit. Lepší než dětem jednu vrazit aby se vzpamatovaly, není na škodu jim včas hudbou naznačit, co na ně život chystá, tvrdí totiž Martha, spojená odmalička třeba s truchlivou skladbou Richarda Thompsona End of the Rainbow: konstatováním, že ačkoliv se všechno nejprve zdá růžové jako v kolébce, s "rozplynutím duhy" už to za moc nestojí.
Jiří Moravčík
