The Fade in Time (2015)
Sam Lee & Friends
Nest Collective Records
14.09.2015 | Pro zpěváka Sama Lee představovalo setkání s britskými kočovnými travellery a Romy prý něco "jako objevení nového živočišného druhu".
Zapáleného sběratele si pustili k tělu, což u majoritní společností opovrhovaných, vůči ní tudíž silně nedůvěřivých komunit, není běžné. Odvděčil se tím nejpřirozenějším způsobem: začal zpívat jejich písně. Mentorem se mu až do své smrti stal mezi travellery vážený Stanley Robertson.
Sam je a v tomhle směru zůstává na scéně anglického folku jediným vojákem v poli a navzdory počátečnímu předpokladu, že si s tématem travellerů naběhne, získal za debutové album Ground of Its Own v roce 2012 nominaci na Mercury Prize a vítězné vavříny mnoha anket.
Pro odstrkované travellery se stal autoritou: s právem osobního hudebního výkladu. Výsady využil k radikálně odlišnému, lépe řečeno antitradičnímu doprovodu, zahrnující harmonium, japonské koto, klavír, jazzovou trumpetu nebo cello, na albu nyní doplněné perkusivním afrofunkem, samply dialogů a hlasem východoevropského kantora. Než se chytnete za hlavu: tahle koláž drží pohromadě, nezabředá do pozerského umění natruc, to by před Samem přírodně tesaní traveleři napříště zabouchli dveře. Nesnaží se znít jako cizinec přinášející zvukové inspirace z celého světa, říkejme tomu spíš empatické puštění uzdy představivosti, kterou nemají zapotřebí přitáhnout ani koproducenti. Namísto irského vizionáře Gerry Divera z debutu teď rovnou dva: Arthur Jeffes a Jamie Orchard Lisle od Penguin Café, s Leo Abrahams za mixpultem (co dvorní kytarista Briana Ena umí, dokázal loni na Colours).
A pokud ke svému jménu připisuje na obalu "friends", dává dostatečně na vědomí, nakolik za mimořádně přitažlivým a dobrodružným zvukem alba stojí jeho dlouholetá kapela.
Skotská balada Johnny O’the Brine se v jejich společném vnímání proměnila v taneční tranz: perkuse s tably při troše fantazie připomínají zvuk balafonu a výsledná rytmická kadence pak rozjetou západoafrickou kapelu s jazzově frázujícím trumpetistou Steve Chadwickem.
Sam Lee přebírá spoustu skladeb známých na britských ostrovech a častokrát přehraných anglickými folkaři, albové verze ale dokládají, že travelleři si je zpívali a pozměňovali po svém. Populární lidovou písničku Bonny Bunch of Roses se naučil od osmdesátileté irsko-romské zpěvačky Fredy Black. Vztahuje se k Napoleonovi, k časům kdy prostí traveleři "tlustého Korsičana" vnímali jako možného osvoboditele z útlaku a bídy, a moc jim nevadilo, když se nakonec ukázalo, že by si pod jeho vládou moc nepolepšili. Samovu verzi otevírá nasamplovaný hlas polského židovského kantora, jehož naléhavost přebírá Samův utišující baryton, struny japonské citery koto a dunivé bubny.
Jiná romská zpěvačka - May Bradley - poskytla změnou melodie klasické písně Blackbird prostor k hymnickému artfolku s trubkou, banjem a "jazzovými" perkusemi.
Lord Gregory začíná archivním záznamem dialogu z 50. let mezi Robertsonovou sestřenicí Charlotte Higgins a skotským sběratelem Hamishem Hendersonem a navzdory upozornění, že balada o nešťastné svobodné matce je hodně, hodně stará, údery klavíru, teskné cello, housle a znovu fantastická trubka - dohromady pseudoklasický orchestr - ji jasně datují do současnosti.
Když rocková písničkářka Imogen Heap uslyšela dojemně srdcervoucí verzi Lovely Molly o smutnění po milé, kdy nářek mladého kluka odcházejícího do války zastoupil tklivý hlas Sama Lee, nabídla mu nejen své vyhlášené studio k natočení celého alba, ale i kontakt na sbor The Roundhouse Choir.
Lovely Molly je nepopsatelný skvost a stydět se za slzy není na místě. Lee se tak podle svých slov sklonil před uměním legedární skotské zpěvačky Jeannie Robertson, ale nejen jejího, albem The Fade in Time skládá moderní a originální hold všem britským travellerům. Nepochybně ho za to čekají další vavříny. Právem.
Jiří Moravčík
