Salvor (2015)
False Lights
Wreckord
14.08.2015 | Falešnými světly naváděli kdysi britští vesničané z pobřeží kolem plující lodě na skaliska, aby je mohli následně vyrabovat, přičemž se tvářili jako zachránci námořníků.
Úplnou analogii s nápadem zpěváků a hudebníků Jima Morayeho a Sama Cartera vrátit se po vzoru historických událostí ke zvuku anglického folkrocku 60.let v tom nehledejte: nelákají na představu dejme tomu nových Albion Band a když zahrají Skewball, kramářskou píseň proslavenou Steeleye Span, pozornost folkrockových pamětníků si s klávesami a vazbícími kytarami zřejmě nezískají. Jména členů čerstvé superskupiny jim ovšem neznámá nebudou: hráč na melodeon Nick Cooke (od Kate Rusby), houslista Tom Moore (Moore, Moss, Rutter), baskytarista Jon Thorne (Lamb) a bubeník Sam Nadel (Lucy Rose).
Podle Morayeho False Lights dluží inspiraci jak Fairport Convention tak Radiohead. Nejedná se tedy o žádný uctivý revivalismus, pouze o návrat k principu: použít staré a přeonačit v cosi nové, s ohledem na dobu, zdaleka rafinovanějším a hlasitějším způsobem než bylo v možnostech aktérů 60. let.
Jim Moray vstoupil do anglického folku jako klasicky vzdělaný artrocker: genesiovsky laděnou tradicí přitom vzbuzoval nadšení i odpor. Později zaplul do akustických vod, což neznamená, že by ustoupil od moderních variací. Písničkář Sam Carter je považován za folkového kytaristu zítřka, o čemž veřejnost už delší dobu ubezpečuje samotný Martin Carthy. Má blízko k americké hudbě, a když teď od False Lights slyšíme vklady sacred-harp a gospelu, netřeba se domýšlet proč.
Jádro alba, natáčeného z části ve studiu Geoffa Barrowa (Portishead), vychází z britských tradičních sbírek, skladby The Indian's Petition a How Can I Keep from Singing si Carter ale vyhledal v amerických zpěvnících a textu skotské balady The Wife Of Usher’s Well se od něho dostalo dokonce nové melodie, oscilující mezi tvrdě našláplým rockem a vokální velebností sacred-harp.
V Polly On the Shore se přelévá lehce surfová i metalově kvílivá kytara a skladba utichá v ambientním oparu, což běžnému folkrockovému vzorci rozhodně neodpovídá. Extrémně se od něho ale False Lights jinak nevzdalují: s elektronikou a zkreslenými vokály nakládají střídmě. Hutný zvuk vychází od muzikantů samotných, užívajících si třeba radosti zavést kytarami ála R.E.M. námořnický song The Banks of Newfoundland před stadiónové publikum, vítající také těžkotonážní bluesrockovou Oh Death.
Album vrcholí zvukově ohromující skladbou A Crossing Bar: americkou písničkářkou Rani Arbo zhudebněným textem viktoriánského básníka Alfred, Lorda Tennysona. False Lights přidali chrámové varhany, fanfáry trumpet, zdvih do rockové hymničnosti a naléhavý, zpočátku církevně žalozpěvný Carterův hlas. Tím mění původní metaforu o smrti v oslavu života, končící k naprostému překvapení brazilskou batucadou.
Další výklad skladby nabízí skupina ve videoklipu: Carter ji odzpívá ve skafandru z kabiny kosmické lodi. Zvolená forma se záběry do vesmíru a psychedelickými obrazci prý odkazuje k legendárnímu filmu 2001: Vesmírná odysea. Ten, jak známo, končí nejednoznačně a nemálo lidí jeho konec vnímá jako možný začátek nové formy života. U False Lights tomu můžeme rozumět jinak: starý dobrý folkrock blahé paměti 60. let vstoupil do 21. století.
Jiří Moravčík
