Grind (2015)
Treacherous Orchestra
Reveal Records
14.08.2015 | Jedenáctičlenný skotsko-irský all stars band slibující dopředu pořádný steampunkový hukot, pot a slzy.
Vedený nejdivočejšími skotskými dudáky své generace - Ali Huttonem a Rossem Ainsliem - vyšel vstříc objednávce organizátorů renomovaného festivalu Celtic Connections, kteří v roce 2009 zatoužili mít v programu ansámbl evokující mohutným rykem dud, distorzních elektrických kytar, banja, rockové rytmiky a elektrobeatů keltskou válečnou vřavu; ve chvílích klidu ztišenou akordeonem, houslemi a píšťalami.
Treacherous Orchestra se základnou v Glasgow od začátku provází ryzí blouznivá radost z valivého velkokapelového zvuku, v keltských regionech tolik oblíbeného. Můžeme je s jistotu zařadit mezi majestátní oslavnost megaprojektů bretaňského Dan Ar Braze a elektronářez Afro Celt Sound System, s tím rozdílem, že instrumentální Treacherous Orchestra zavrhli jakékoliv vokály.
Na papíře jejich hudebnímu jazyku nejlépe porozumíme připomenutím, odkud muzikantské hvězdy do orchestru přišly: zavedené průzkumnické, s rockem i elektronikou pracující skotské kapely Wolfstone, Peatbog Faeries, Shooglenifty a Salsa Celtica. Irský výsadek je pak znamenitě doplňuje: bodhranista Martin O’Neill a banjista Éamonn Coyne sbírali zkušenosti například po boku Bély Flecka a flétnista a hráč na whistle Kevin O’Neill má za sebou bohaté zkušenosti s jazzmany.
Co je vedle toho nejdůležitější: ačkoliv skoro do jednoho členové Treacherous Orchestra vyšli z prostředí tradiční hudby a přeslechnout to nelze, skládají vlastní skladby, konvenující s osobitě humorný výkladem post-apokalyptického steampunku.
Téma druhého alba - energií sálající industriální prostředí těžkého průmyslu - zosobňuje podsaditý, olejem a mourem ušpiněný kovář, kterému se v huťařských brýlích zrcadlí výbuchy jisker. Vidíme ho na obalu a steampunkové kostýmy na sebe kapela navléká také na koncertech. Absence zpěváků a textů vám v tu chvíli přijde jako naprosto malicherná. O to víc se soustředíte na epickou stavbu skladeb, pro keltské regiony tolik typickou.
The Long Count a Masters postupně vtahují do děje, drama narůstá a nakonec to propukne: celá kapela se do toho opře jako když naplno spustí provoz železárny, jen sirény ohlašující začátek šichty nahradily dudy a píšťaly. Vida jak lze zhudebnit "odpich železa, pot a dřinu".
Střemhlavá skladba Hounds s jazzovou flétnou a fantastickou souhrou akordeonu a houslí, splétá keltské podloží s funky. Banger se otevře obyčejně tradičně; nuda, řeknete si, jenomže pak se otevře jak tlama rockové příšery a je po vás. U The Sly One není co řešit okamžitě: metalovou kytarou po vás vyjede nejagresivněji z celého alba. Žít ještě likvidátorka skotského těžkého průmyslu Margaret Thatcherová, do iPadu by si ji asi nedala.
Informace, že část alba natáčeli Treacherous Orchestra v Hamilton Mausoleum, kapli s patnácti vteřinovým, údajně nejdelším echem na světě, dostane smysl u závěrečné trojdílné mnohovrstevnaté suity Rise, Grind a Numbers. Přelévá se z ambientu do katedrálního vzepětí a industriální část se ostrým střihem mění v těžce rockové oratorium, zabalené do zvukové stěny dud a houslí a vše končí pomalým dozníváním.
Skvělé album, o tom žádná.
Jiří Moravčík
