Shaken (2014)
Maggie Björklund
Bloodshot Records
14.08.2015 | Pořád se něco děje, takže Americana má Ledovou královnu: zpívající dánskou blondýnku, ke všemu ještě hráčku na pedálovou steelkytaru.
Před pěti lety se obdivovatelka Debussyho objevila s nepatřičným nástrojem v Seattle, za sebou pár lekcí z Nashville a než se ji stačila zamotat hlava, debut Coming Home natáčela v Tusconu s Calexico a zpíval s ní Mark Lanegan.
Kdyby nedávno dorazila s Jackem Whitem do Prahy, protože s ním předtím jela turné, neutekla by pozornosti: přehlédnout ji dá dost práce. Sítem zmínek recenzentů Jackova alba Lazaretto ale spíš propadla, nebo si zkrátka nevšimli, že na pedal steelku hraje Maggie Björklund, přitom ne tak docela obyčejná sidemanka. Zpěvačka, skladatelka a muzikantka na pomoc slavných spoléhat nemusí, jakoby je spíš sama přitahovala: druhé album Shaken ji na své přání produkoval John Parish (PJ Harvey) a na doprovodu se podílejí bubeník John Convertino ( Calexico), baskytarista Jim Barr (Portishead), violoncellista Barb Hunter (Mark Pickerel) a zpěvák Kurt Wagner (Lambchop).
Podstata nečekaného úspěchu Maggie vypadá jako zázrak z náhody, zájem o nevšední instrumentalistku ( zvládá i akustickou a elektrickou kytaru) plyne ovšem z faktu, že Maggie hraje na steelku intuitivním stylem samouka: prosvítá z něho klasické evropské vzdělání a vnímání dánské tradiční hudby. Pro country scénu, kterou steelka okamžitě asociuje, dost vzdálená dispozice, proto se Maggie těší takové pozornosti rockerů, toužící zadat si s alternativním country.
Američany její indierockový rukopis dostal: Maggie dokáže sladit noty rozdílných žánrů do lákavé podoby. Ve skladbě Bottom of the Well mísí snové písničkářství s popovou hymničností, rockovou ostrostí a osobní vzdorem: "Jsem bojovník, co sice prohrál válku, ale bojovat nepřestanu."
Když se to vezme kolem a kolem má blízko noir estetice Calexico: odtud titulek psychedelic desert pop music. Což je otázka výkladu: v Evropě skladatelčinu melancholii ve vláčných tempech naopak přisuzujeme dánskému původu, její posmutnělost si nespojujeme s pouští, nýbrž s ledem a nedostatkem slunečního svitu, DNA spousty severské hudby.
Doslova výstřelem naprázdno je podsouvání autorství hudby pro imaginární severský western. Za prvé: třeba krvavý děj loňského dánského westernu The Salvation je v ostrém rozporu s kontemplativní atmosférou jejích melodických skladeb. Za druhé: ty nové Maggie psala během nemocničních návštěv u lůžka umírající matky, takže na střílečky a podřezávání krků zřejmě pomyšlení neměla. Leitmotivem alba není smrt: zrcadlí se v něm sice bolest, Maggie z ní ale vykřesává naději, pochopení pro nezvratnost.
Slzu zřejmě zamáčknete v jímavém ploužáku Fro Fro Heart: duet s Kurtem Wagnerem se s preludicí hammondek blíží síle emotivního "vydírání" Nicka Cavea. I v textu: "Další den začal, další zapadající slunce, další šance utéct."
Pokud už musí být řeč o westernech, vztahujme ji spíš k náladě alba s rysy soundtrackové imaginace ( Maggie pracuje také se samply konkrétních zvuků) a odkazům k osudově znějícím kytarám na způsob Ennio Morriconeho ( The Unckly, Missing at Sea). V kontrapunktu s jemným hlasem odzpívaným skladbám dokáže Maggie v instrumentálkách postupně navrstvit rockové napětí jehož vedlejším úkazem je tajemství, akcentované tvrdě znějícími riffy Parishovy kytary.
Výborné album má mnoho vrcholů a přestože občas přepne do hlubších odstínů temna, přijde nám to očistné.
Jiří Moravčík
