Music In Exile (2015)
Songhoy Blues
Transgressive Records
14.08.2015 | Maison Des Jeunes je hudební klub v Bamako. Před dvěma lety sem přivedl producent Marc-Antoine Moreau desítky neznámých malijských hudebníků a zpěváků, které si Damon Albarn s African Express "rozebrali" a odděleně s nimi natočili demo nahrávky, základ po klubu nazvaném albu. Asi nejvíc se mluvilo o skladbě Soubour skupiny čtyřech vysokoškolsky vzdělaných mladíků Songhoy Blues.
Pochopitelně: produkčně se jich totiž ujal americký kytarista Nick Zinner (Yeah Yeah Yeahs) za bedlivého dozoru Moreaua, manažera, producenta a strůjce celosvětového úspěchu Amadou & Mariam; manželské dvojice stavějící na universálním sbratřením malijských kořenů se západním rockem.
Zatímco v doprovodné kapele Amadou &Mariam vždy hráli bělošští muzikanti, posilující u západních posluchačů dojem důvěrně známého rockového zvuku, Songhoy Blues to berou z jiného konce: vystačí si sami a neskrývají, co v mládí poslouchali - Hendrixe, Bo Diddleyho, John Lee Hookera, Talking Heads, Beatles - ale i kdyby skrývali, v mnoha skladbách vás to trkne. Hudební transkripce západních vlivů hrají v moderní africké hudbě důležitou startovní roli: s Rolling Stones ve walkmanech přece začínali tuarežští pouštní bluesrockeři Tinariwen, považovaní dnes za vynálezce nového hudebního stylu. Songhoy Blues svou tvář teprve hledají, vydařeným debutovým albem Music In Exile se - podobně jako Tinariwen nebo Amadou &Mariam - ale vystavili poměrně širokému publiku, které by do budoucna nemuseli zklamat, zvlášť když za klíčové slovo považují trpělivost.
Zpívají o ní ve skladbě Soubor: "Ke všemu čeho chcete v životě dosáhnout, potřebujete trpělivost a odvahu."
V rozhovoru pro Quietus zmiňují také malijské přísloví: "Dělej co musíš dělat, touha se dostaví sama." Pokud touhu zaměníme za autorskou originalitu, neměli bychom mít o Songhoy Blues strach. V zásobě mají přece svůj původ a rodinné zázemí: otec kytaristy Garba Tourého hrával léta na perkuse u Ali Farka Tourého a jeden z dědečků zpěváka Aliou Tourého ve slavné kapele Takamba Super Onze. Jméno druhého kytaristy - Umara Touré - už budí zdání příbuzenství, ale nic takového: Traoré je v Mali tak všední, jako u nás Novák.
Pocházejí z města Gao: severomalijské metropole, těžce zasažené válkou rozpoutanou islámskými teroristy a Tuaregy v roce 2012.
"Netušili jsme, že nám jednoho dne někdo zakáže hrát hudbu, protože to je jako zakázat vám scházet se s ženou, kterou milujete," vysvětlil Garba důvod, proč všichni tři utekli do Bamako. V novém působišti se k nim přidal konzervatoř studující bubeník Nathanael Dembélé a ze Songhoy Blues se postupně stala atrakce hudebních klubů. Vysvětlení pro název alba Music In Exile je zřejmě zbytečné, u pojmenování skupiny bude ovšem na místě: členové náleží k Songhay (nebo Songhoy, Songhai), v minulosti mocnému a prominentnímu malijskému národu, který v středověké říši Songhai proměnil Timbuktu a Gao v nejdůležitější obchodní a kulturní křižovatky Sahelu. Dnes už jsou Songhayové ve stínu většinových Bambarů, takže národní hrdosti čtyřech kluků se nelze divit. Odráží se v tom prý i zpočátku traumatický statut utečenců, ocitnuvších se v cizím, kulturně odlišném prostředí, pro které bylo založení kapely a hraní hudby z rodného severu země jediným možným způsobem, jak vybřednout z osobní krize.
Dvě závěrečné skladby mají silnou příchuť blues Ali Farka Tourého. Desert Melodie končí textem: "Hudba je mnohem lepší zvuk, než křik a pláč žen, kterým amputují ruce."
A Mali, hymnická oslava celistvosti hrdé země, zazní také v dokumentárním filmu They Will Have to Kill Us First (2015). Britská režisérka Johanna Schwartz v něm přibližuje obrovský exodus muzikantů ze severu Mali a kruté důsledky zákazu "satanovy hudby" z vůle islámských teroristů.
Jiří Moravčík
