Mbalimaou (2015)
Boubacar Traoré
Lusafrica
14.08.2015 | Bratři, krajané, Kar Kar se vrátil!
Třiasedmdesátiletý kytarista a zpěvák je považován za nástupce Ali Farka Tourého, přestože se vlastně jedná o dvě hudebně odlišné větve: Ali Farka na akustickou kytaru přenesl pouštně úsečný zvuk loutny ngoni a kulturu národa Songhoy, zatímco mandinský Boubacar Traoré majestátnost jednadvacetistrunné kory; proto mu kytara daleko víc zvoní a melodicky trylkuje. Když tihle dva blízcí přátelé usedávali k jamování a natáčení, nejenže se skvěle doplňovali, znělo to jako krystalická esence náladově povědomé hudby, u které nebylo těžké pochopit, proč se jí brzy začalo říkat malijské blues. Oba autodidaktici se přirovnání k americkým dvanáctkám vždycky oprávněně bránili, leč marně: hudební byznys se bez škatulek neobejde.
Ještě dvě věci měli společné: nepocházeli z kasty griotů, nedrželi se nepsaných pravidel a do své hudby vždy zasazovali tradiční nástroje: na albech Boubacara Traorého se pak vedle hostujícího Ali Farky střídali ti nejvěhlasnější hráči na koru, balafon, ngoni a od roku 2005 také vynikající bluesman Vincent Bucher z Francie na foukací harmoniku.
Sedmnáctiletého Traorého začal učit na kytaru bratr. Jenomže se mu to vymknulo z rukou: Boubacar na hmatník nástroje přenesl způsob hry na koru. Zpočátku prý nevědomky, natolik zvuk griotské harfy obdivoval, zanedlouho cíleně: i zpočátku protestující bratr nakonec pochopil, že se tím od ostatních kytaristů naprosto odlišuje.
Christian Mousset, producent, vydavatel a ředitel francouzského festivalu Musiques Métisses, k Traorého hře na veletrhu Womex kdysi řekl: "On nechce být virtuosem, přesto se jím nakonec stal. Podobně jako Muddy Waters nebo Robert Johnson se dopracoval k vlastnímu osobitému stylu, který pro mě navždy zůstane záhadou. Justin Adams vypravoval, že se kdysi pod dojmem snadnosti snažil některé Traorého skladby zahrát jako on, ale nedokázal to a to si myslel, že africké kytarové styly má v malíčku. A Bill Frisell? Když od Traorého přebíral dvě skladby, přišly mu hráčsky a kompozičně jednoduché, nakonec se mě přiznal, že nic složitějšího na kytaru už dlouho nehrál."
Životní příběh Traorého zahrnuje status místního Elvise Presleyho i prohlášení za mrtvého, což, spolu s druhým jménem Kar Kar, volá po rychlém vysvětlení. Pokud jste předtím už neviděli životopisný film Je Chanterai Pour Toi (Zpívám pro tebe), natočený v roce 2001 francouzským režisérem Jacquesem Sarasinem.
Po získání nezávislosti v roce 1960, vládl s hity Mali Twist nebo Keyes Ba malijskému rádiovému éteru Boubacar Traoré: s rock and rollovým nasazením a s fotbalovou přezdívkou Kar Kar (Ten co skvěle kličkuje). Zkrátka malijská kopie Elvise a Chucka Berryho. "Hráli mě i v sousedních zemích, protože lidé pochopili, že neposlouchají americký rock and roll, ale můj originální africký rock and roll," pochlubil se Traoré v rozhovoru v magazínu fRoots.
První president Modibo Keita v rámci kulturní revoluce - tzv. authenticité - západní, rozuměj kolonizátorské hudbě, ale vystavil stopku. Zapomeňte na jejich hudbu, čerpejte z našich starověkých griotských tradic, hlásal, což pro Traorého alias Kar Kara znamenalo žebrácké honoráře a nemožnost se hudbou živit na veřejnosti, protože tahle výsada i v Keitově socialismu patřila výhradně griotům. A tím Traoré nebyl. V roce 1968 se proto z Bamako vrátil do rodného města Kayes, otevřel si obchod se smíšeným zbožím a hudbu pověsil na hřebík. Zanedlouho se pak v Mali rozšířila zpráva, že zemřel a lidé slavného Kar Kara v duchu pohřbili. O dvacet let později do obchodu náhodou vstoupili členové televizního štábu z Bamako a vyvalili oči: ten chlap za pultem je přece Kar Kar!
Nikam se mu nechtělo, nakonec ale svolil k návštěvě televizního studia, kde národu vysvětlil, že ačkoliv africká kouzla není radno podceňovat, nekouká se na ducha, protože ve skutečnosti zemřel jeho bratr.
Na Traorého se po "zmrtvýchvstání" sesypaly výzvy k návratu i peněžní dary, proměněné v kazetu s obrovským hitem Mariama. Otec šesti dětí mohl přemýšlet o návratu, náhlá smrt manželky Pierette plány ovšem přehodnotila: Traoré přesídlil do Paříže a do roku 1991, než ho objevili producenti z labelu Stern´s Records, živil rodinu zednickou nádeničinou. Rok na to mu vyšlo album Kar Kar, rozloučil se s přezdívkou a od té doby ze zaslouženým celosvětovým úspěchem vystupuje pod svým jménem Boubacar Traoré.
Nové akustické album Mbalimaou (Bratři, myšleno jako krajané) produkovali Christian Mousset a dlouholetý přítel a hráč na koru Ballake Sissoko.
Slyšíme úplně všechno, čeho si od Traorého tak rádi dopřáváme: komorní kytarovou hru, patinový hlas a těsné spojenectví s malijskými muzikanty na akustické nástroje a Vincentem Bucherem. Ten ve skladbě Bembalisso například foukačkou citlivě dotahuje vyznění úchvatného prolnutí Traorého kytary s loutnou ngoni Oumara Barou Kouyatého.
Možná zjednodušené přirovnání, přesto se mu nelze ubránit: duety pro kytaru a koru Sina Mousso Djougou a Bougoudani znějí jako nádherně lyrická zvonkohra. A titulní Mbalimaou pak rozněžňuje hráč na jednostrunné soku Soumaïla Diabaté. Nemusíme hádat proč: tuarežské housličky uváděl vždy jako svůj nejoblíbenější nástroj Traorého "malijský bratr" Ali Farka Touré.
Zařazení nové verze svého životního hitu Mariama, Traorém zhudebněný příběh o nešťastné dívce a ptákovi, co uhádl, že její matka umírá, sleduje jiný cíl: připomenout danssa rytmus rodného města Kayes, ležícího na hranicích se Senegalem a příslušnost k zapomínanému národu Kassonké.
Jiří Moravčík
