Animism (2014)
Tanya Tagaq
Six Shooter Records
10.04.2015 | Být album filmem, z přirozeného lidského pudu, studu i strachu zavřete občas oči nebo ho vypnete. Nikdo letos nenatočil agonicky kvílivější, bolestně sténající, chtíčem tryskající a tělo i rozum pohlcující hudbu, nikdo se v současnosti nepodobá inuitské zpěvačce Tanye Tagaq z Kanady.
"Zasáhne vaše vnitřnosti i duši," uvedl na předávání nejvyšší kanadské hudební ceny Polaris akordeonista Geoff Berner. Vítězka Tanya pak s početným sborem a svými hudebníky v doslova nelidském tranzu odsípala a odeřvala skladby Uja a Umingmak, až z hostů v sále nikdo nedutal. "Holy shit," neudržel se v přímém televizním přenosu moderátor Jay Baruchel. Buďte si jistí, že to vystoupení přístupné na You Tube vejde do hudebních dějin: rovnocenně s odvahou porotců, kteří Animism upřednostnili před alby hvězdných Arcade Fair, Bassia Bulat nebo Jessy Lanza.
Pokud byste začali Animism poslouchat odzadu - kakafonickou skladbou Fracking, vyřvanou úzkost z drancování Země - je dost pravděpodobné, že dál to nezvládnete: ocitáte se totiž v samé blízkosti zvířeckosti, absolutního rozplynutí v přírodě, vyděšení z toho, čím jste a čím byste zároveň mohli být.
V následující Damp Animal Spirits běsní bubny Jeana Martina, skřípají housle producenta alba Jesse Zubota a Tanya si vokálně sahá na samé dno, potud všechno, co od ní z častých koncertů dobře známe, jenomže zničehonic se začnete ošívat (slabší povahy červenat), protože vám nikdo nevymluví, že jste svědky intimního milostného aktu a porodu.
A z opačného konce: úderem do gongu otevřený střemhlavý, anglicky zpívaný cover Caribou od Pixies a bombastická Uja svádějí posluchače jako jezinky. K zalévání kytek se nehodí, z ohromení byste stejně museli držet konvičku oběma rukama, rámcové obrysy "přístupných" skladeb si nicméně jakž takž drží. Nebezpečí se ale blíží, protože dál už vám Tanya nic neusnadní, ani to nemá v úmyslu: extrémně, až to fyzicky bolí, ze sebe a s elektronickýcm nářezem v Umingmak chrlí obžalobu ničení přírody, a je jasné, že střední cesta pro ní neexistuje. V Rabbit programátor Michael Red sampluje šelestivé zvuky listí a ptáků a Tanya se šepotem posune až k úplné hranici ticha, v soucítění s o život věčně bojujícím králíkem. Ve Flight se její živočišné sípání a bručení, tažené tradiční vokální technikou skutečně až ze žaludku, mísí s nadýchaným operním zpěvem Anny Pardo Canedo a nic, ani náznak otázky, kde se vzal nápad propojit dva tak rozdílené hudební světy, natolik vás to nezajímá, protože posloucháte ani nedutáte.
Moderní technologie a intenzivní inuitský hrdelní zpěv přestávají být na mistrovském albu v protikladu, harmonicky splývají do zvukového masivu; rozlišení mezi vokálním a studiovým napodobování zvuků zvířat a živlů ztrácí smysl.
Natáčení proběhlo převážně ve formě improvizace, dechy, bicí, smyčce a navrstvené vokály se přidávaly postupně, prý ve vzrušivé atmosféře a s vědomím potřeby Tanyy demonstrovat naštvanost z přístupu k Inuitům, ekologii a tlaku na kanadskou vládu zakázat lov tuleňů, což by odvěké inuitské lovce odstřihlo od hlavního zdroje obživy a ekonomicky zdecimovalo.
Na svém Twitteru dokonce vystavila fotografii své malé dcery položené vedle mrtvého tuleně.
Během zmíněného vystoupení pak za sebe nechala na plátno promítat jména zavražděných, znásilněných a ztracených inuitských žen, s důrazem na Lorettu Saunders, šestadvacetiletou studentku, píšící diplomovou na toto ožehavé téma a zabitou letos v únoru. "Je to děsivý pocit, jakoby nás někdo lovil. Já a moje dcery máme čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budeme v této zemi zavražděni,"nebrala si Tanya Tagaq v tisku servitky. Platí to i pro nekompromisní album Animism.
Jiří Moravčík
