The Hum (2014)
O'Hooley & Tidow
No Masters
17.11.2014 | Na scéně anglického folku představují raritu: irským původem a neskrývaným lesbictvím.
Klavíristka Belinda O'Hooley se zpěvačkou Heidi Tidow ji ale nepolarizují, naopak, mezi folkaři všech generací budí údiv. A když je konsternovaný Robin Denselow v Guardianu přirovnal k Simonu & Garfunkelovi a k sestrám McGarriglovým, nevyzdvihl tím pouze vokální harmonii životních partnerek, je přesvědčený, že snesou srovnání i jako nebývale silné autorky písní. Ojedinělost znovu stvrdily na tomto třetím albu: v triumvirátu s irským producentem Gerry Diverem, zvukovým revolucionářem, posouvajícím vnímání anglického folku do zcela nových dimenzí. Nejvyšší ocenění posledních alb jeho manželky Lisy Knapp a zpěváka Sama Lee nastolilo navíc nečekanou situaci: anglický folk se začal dělit na dobu před Diverem a přítomnost s ním.
Takže pokud pro O'Hooley s Tidow symbolizoval stav světa zvukový hukot, neměly pochyb, kdo skladby o exilu, útlaku, odcizení a Pussy Riot nabije elektronikou, rozdrnčí sbíječkami a stěnami z kytar, dechů a smyčců.
Ve skupině The Unthanks, dalším anglickém unikátu, Belinda svým drásavě minimalistickým klavírem a songwriterstvím vyčnívala natolik, že byla odejita. S Heidi navázaly nejprve hudební vztah, samy překvapené jak hlasově ladí, teprve později se "vzaly".
Pro své lesbictví a pánské oděvy mezi folkaři - ani folkařkami - za krátkou slámku nikdy netahaly: předcházející desky Silent June (2010) a The Fragile (2012) jim naopak vynesly ceny a respekt. Queer téma ohledně nich také nikdo neotevřel a ony samy jen mezi řádky. Bezútěšný pohled na lidstvo, ekologie a sousedské šarvátky, o tom zpívaly za doprovodu muzikantské elity.
Název alba vychází z příhody, překlopené v úvodní skladbu Hum. Soused oběma vypravoval, že přišel o kupce domu, protože mu vadil hluk z přilehlé továrny a jim se zalíbil vysvětlující sousedův argument proč jemu naopak ne: "Naplňuje mě to, protože zvuk vydávají pracující lidé." Lehce levičácké vyznění textu míří za střední britskou třídou, stále víc prý opovrhující dělnictvem, nicméně vše překryje mohutný klasicizující zvuk, naléhavé, echem nastavené hlasy zpěvaček, víření bubnů a bzukot smyčců, evokující včelí roj, součást ekosystému uprostřed industriálu. Rockové oratorium Coil & Spring vás doslova praští: začíná klavírem a zvoláním Ave Maria, pak jakoby v trojici bouchly naštváním saze, bubny zintenzivní, smyčce a vokály O'Hooley s Tidow se rozmáchnou do chrámové velikosti a pocta a solidarita s Pussy Riot dostane smysl; i to, že ji s dámami napsal anarchista Boff Whalley z Chumbawamba.
"Jen tvrdá práce a dlouhý den. Myslím na tebe Mary, i když jsem na míle daleko. Polib děti a řekni jim, proč jsem musel odejít z domova. Vrátím se v září, až to dostavíme," zpívají O'Hooley s Tidow do úderů pneumatického kladiva, tepajícího klavíru a srdceryvných smyčců o irských nádenících stavějících v 60.letech britskou dálnici M1. Jedná se cover slavné skladby Just a Note (Exile Song) od Ewan MacColla: křehkou a cappella verzi naposlouchanou od Lal Wateron ale Diver robustně zdrsněl.
Nad podáním i pozadím skladby Two Mothers zjihnou i otrlé povahy. Nádherná balada se vrací k nesmírně ostudnému, dlouho veřejnosti neznámému škraloupu Velké Británie: od roku 1830 až do konce 70. let poslala v rámci projektu Home Children do Austrálie, Jižní Afriky a Kanady přes sto tisíc dětských sirotků. Do nových rodin i na otrockou práci. V roce 1987 sociální pracovnice Margaret Humphreys ale prokázala, že vládní organizace za účelem zbavit se malých hladových krků a ještě na tom vydělat, těžce lhaly a údajní sirotkové měly v Británii rodiče.
Ani Peculiar Brood se nedoporučuje poslouchat před spaním: inspiraci nabrala z filmu Ráj hned teď o mladých palestinských sebevražedných atentátnících.
I druhá převzatá - hodilo by se říct totálně předělaná - píseň Ruins by the Shore se vztahuje k filmu: uctívaného Nica Jonese inspiroval záběr zoufalého Charlese Hestona pod torzem Sochy svobody v Planetě opic. Jonesův text o lidské pýše proměnily dámy s Diverem v dramatický postapokalyptický hudební apel: "Uctívali bohy, snili o zlatých městech tyčících se do nebe a mysleli, že nikdy nezemřou. Jejich kosti teď černají v hrobkách, ze kterých si udělali pavouci hnízda."
Album nemá být gestem vzdoru, ani lékem na světaboly, spíš prý osobním komentářem vypichujícím nejpálivější karamboly Británie a lidstva. A zároveň je paradoxně do značné míry jejich oslavou. S píchanci do nadnárodních korporací: pijte lokální piva spojující místní komunity a nenechte zničit tradiční britské hospody, zpívá se v Summat’s Brewin.
Závěrečná skladba Kitsune uvede do úzkých tradicionalisty i modernisty: Diver ji vybavil doprovodem vlastním avantgardním operním dílům a přesný závěr z básně inspirované japonskou legendou o lišce měnící se v ženu, také hned nepadne, padne-li vůbec. Zohledňuje filosofickou rovinu úvah nad předsudečnými vztahy - třídně a nábožensky rozdílnými, homosexuálními - a skrze lišku neuznávající hranice revírů se údajně zamýšlí nad ostrakizací přistěhovalců.
Jiří Moravčík
