Devil's Tale (2014)
Adrian Raso & Fanfare Ciocărlia
Asphalt Tango
29.06.2014 | Instrumentální album zdobí hravost, společné sdílení jazzových odstínů romské diaspory a mistrovské muzikanství, které snad nemůže nikoho překvapit. Hoří a po cikánsky pláčou plechy i struny.
Naživo připomínají romské dechovky monstra, schopná dát si kohokoliv k večeři. Taková vlastnost pochopitelně svádí k napodobování, což vede k tomu, že divokých Balkánců nebo těch, kdo se za ně snaží vydávat je kolem nás až příliš. Samotní Fanfare Ciocărlia se potýkají s dalším nebezpečím: nepřejíst nás nastavované kaše. Předchozí album Balkan Brass vycházelo z vtipného momentu: naoko si to s osvědčenými skladbami na koncertě rozdat s makedonskými Kocani Orkestar. Povedlo se, pozornost neklesla, energické nasazení ale nezakrylo otázku co přijde dál, protože role nejrychlejší kapely na světě se nedá hrát donekonečna. Producent a manažér Henry Ernst se tudíž vrátil k úspěšnému modelu staršího alba Queens and Kings s hosty a romským dechařům doporučil přijmout nabídku vynikajícího kanadského kytaristy Adriana Raso a přitakat mu v gypsy swingu, neworleánském jazzu, blues, rockabilly a flamencu. Fanfare Ciocărlia to zvládli s přehledem a pokud jde o skladbu Spiritissimo, režisér Robert Rodriguez má pro dalšího Desperada ústřední trhák. Zdobí ji totiž sólo hostujícího kytaristy Rodriga (Rodrigo y Gabriela) a bubnování Kevina Figueiredoa, provokující Rumuny k převléknutí za mariachi band. A funébrmarš s banjem Urn St.Tavern ( představte si St James Infirmary) by si nechal asi líbit i Miloš Kopecký: oko by nezůstalo suché. U Quattro Cicci zase obleky, takové je to "dechnorockabilly".
Adrian Raso z Toronta se nenechává vyvádět z míry a když už mu Fanfare ufukují hlavu, zvolní, zavede je do éry Django Reinhardta, pozve si k tomu slavného Johna Jorgensona s mandolínou a nasadí pijácké blues The Absinthe-Minded Gypsy nebo si s nimi v Devil's Tale pořádně kytarově zasurfuje.
Je dobře, že v autorském pořadí čteme Rasovo jméno na prvním místě: skvělému albu velí. I tak nechal dechaře Fanfare jazzově vydechnout jak obrovitého černošského vězně ze Zelené míle, když už jsem u těch filmů.
Jiří Moravčík
