The Gloaming (2014)
The Gloaming
Real World/Indies Scope
29.06.2014 | Nazývat The Gloaming superskupinou znamená vztahovat na ni běžná mainstreamová měřítka, což u virtuózní pětice dost dobře nejde.
"Jedná se o setkání našich myslí ve společném hudebním světě. Žádné kompromisy kdo jste a co děláte," tvrdí jeden z nejlepších žijících irských houslistů Martin Hayes působící v duu s irsko-americkým kytaristou Dennisem Cahillem. S dlouholetým přítelem zpěvákem Iarlou Ó Lionairdem navrhli spolupráci velmi nečekaným kolegům: irskému hráči na norské hardangerské housle Caoimhín Ó Raghallaighovi a americkému klavíristovi a skladateli Thomasu Bartlettovi. U něho se zastavme: říká si také Doveman a představuje vlivného spolutvůrce zvuků alb Antony and the Johnsons, Marthy a Rufuse Wainwrightových, Julie Stone, Nico Muhly nebo Glena Hansarda.
Především Barlett - i v roli producenta - vnáší do kompozic The Gloaming kontrapunkt soudobé vážné hudby.
Vychází z toho zážitek se kterým nepočítáte, kontempletativní irská hudba na kterou nelze být dopředu připravený. Víc než kdy jindy máte potřebu naslouchat jí, byť uprostřed davu, osamoceně a s ostatními pak jen sdílet otázku: cítili jste to samé? Přičemž definovat co se vám vlastně přihodilo není vůbec jednoduché. Intenzivní duchovní zážitek nebo bezmocné podlehnutí kráse tryskající ze samé podstaty irské hudby?
Napoví nádherná bláznivá umanutost stavitele dřevěného chodníku na obalu alba: dokonalý symbol přesvědčení, že to není v rukách, ale v mysli, i když realita tomu brání.
Beznadějný úkol dobrat se druhého břehu mu zadala americká dvojice fotografů Robert a Shana ParkeHarrisonovi. Snímek pochází z cyklu Architect's Brother: dystopického zkoumání možnosti nápravy pokřiveného vztah člověka a přírody. Podle zpěváka Iarly Ó Lionairda v použití fotografie máme číst částečnou analogii se snahou The Gloaming o přehodnocení irské tradiční hudby.
The Gloaming jsou na irské scéně bezesporu jediní svého druhu: šestnácti minutový opus Openig Set otevřený Iarlovým hlasem v podkresu klavíru se s přidáním obou druhů houslí dá do pohybu jako řeka měnící sílu s ohledem na šíři koryta, myšleno, jak hodně je pětice přitahována k tradičním kořenům nebo se od nich vzdaluje ve fascinačním improvizačním rozpoložení pro hudbu jako takovou. Moderní transatlantickou, neoklasickou s jazzovou příchutí, vášnivě bezhraniční? Nechme slova stranou, v katarzním závěru by nám stejně nestačila.
The Old Bush má zpočátku avantgardně minimalistický ráz udaný hardangerskými houslemi: osmistrunným nástrojem původem z Norska ze zcela odlišným zvukem a laděním. Nakonec převládnou obyčejné housle a skladba přejde do klasického irského reelu.
Iarla je stěžejním hlasem starodávné irské hudební tradice sean nós: způsobu osamoceného, do emocí hluboce ponořeného zpěvu bez jakéhokoliv doprovodu. Písně pocházející často až z pohanských dob, jsou protknuty s tradicí lidové poezie z jihoirské vesnice Cúil Aodha, kde prý snad každá skála ukrývá zpívajícího básníka.
Sběratel Martin Freeman z místních (i okolních) písní sestavil v roce 1914 Ballyvourney Collection, odkud Iarla na albu čerpal.
Známe ho dobře: zpěvák elektro-dubových Afro Celt Sound System u nás s nimi i sám několikrát vystoupil, takže je bezpředmětné vysvětlovat, že sean nós převedl do 21. století za unikátního doprovodu. „Vždycky jsem měl pocit, že tradice dokáže být vedle své čisté krásy také neúprosným věznitelem,“ uvedl kdysi Iarla, měnící velebným hlasem skladbu Song 44 s textem až z 13. století v doslova transcendentní záležitost. Neméně uhrančivě zní díky němu také Samhradh Samhradh.
The Gloaming se nepokoušejí renovovat starý obraz, ani ho moderním způsobem nepřemalovávají, dívají se kamsi doprostřed mezi oba póly: pocitově odhalují hloubku irské hudby a nacházejí pro ní nové možnosti bez přerušení vazby k její úctyhodné starobylosti.
Není pochyb: The Gloaming průkopnicky ztělesňují hrdou budoucnost irské hudby. Poslechněte si vznešenou píseň Freedom, pochopíte proč.
Jiří Moravčík
