Vari-Colored Songs (2013)
Leyla McCalla
Dixiefrog
26.05.2014 | Americká violoncellistka a zpěvačka vzdává hold Langstonu Hughesovi, Haiti a podobně jako donedávna ve skupině Carolina Chocolate Drops přehodnocuje vnímání ranné old time music.
Carolina svého času šokovali: černošské trio hrálo na housle a banja z jistého úhlu pohledu výsostně bělošskou hudbu. Než se ukázalo, že z old time music někdo odstranil cosi podstatného, například zmínku o černošských string bandech z Piedmontu, držících ještě ve 20. letech minulého století svými negro jigs v tanečním napětí vesnické zábavy a slavnosti po celé Severní Karolíně.
Trio do tajemství zapomenuté hudby zasvětil poslední žijící houslista, devadesátiletý Joe Thompson (zemřel 2012) a to ho zúročilo bezezbytku: za vynikající album Genuine Negro Jig získalo v roce 2010 Grammy.
Leyla nastoupila ke Carolina Chocolate Drops náhodou: manažér Tim Duffy ji spatřil preludovat na ulici New Orleans Bacha. Klasicky vzdělaná hráčka přitom občas odložila smyčec, nástroj naklonila jako kytaru, struny rozezněla pickingem a brnkáním a volně přešla k old time music. To už samo o sobě není obvyklé, elegantní violoncello byste kdysi v podhůří Apalačských hor hledali asi opravdu marně. K originální technice Leylu přimělo přátelství s neposedně experimentujícím cellistou Rufusem Cappadociaou a odstřižení od klasiky u ní neproběhlo v mžiku: v jazzovém orchestru doprovázela Gil Scott-Herona a v akustické ženské skupině Medicine Woman napínala pozornost nevšedním uchopením blues, afrobeatu a folku. Za rozhodnutí přestěhovat se ze dne na den do New Orleans a živit se baskingem máme prý hledat haitský původ rodičů, fascinaci historií Louisiany a hudbou Severní Karolíny.
S Carolina Chocolate Drops natočila Leyla jen poslední album Leaving Eden, se členy se ovšem nadobro nerozešla: zpěvačka Rhiannon Giddens a mandolínista Hubby Jenkins ji na Vari-Colored Songs podstatně, přitom nenápadně, vypomáhají. Ostatně jako všichni, kdo přes Kickstarter poslali Leyle přes dvacet tisíc dolarů a pomohli jí splnit sen: album zhudebněné poezie černošského amerického básníka a dramatika Langstona Hughese; od mládí jejího velkého hrdiny, jehož veršům udávaly puls a náladu blues s jazzem, což Leyle usnadnilo napsat třeba nádherně uvolněnou hudbu k veršům Too Blue.
"Zajímalo by mě, proč je nebe tak modré a Jih pořád dole," ptá se Leyla s Hughesem v otevírací skladbě Heart of Gold a předestírá vlastní danosti: drnkáním strun drží spolu s kontrabasem rytmiku, přesto vrství tahy smyčcem a melodii umocňuje pedal steel kytara Toma Pryora. V When I Can See the Valley zní její cello opravdu jako kytara a v nejbluesovější skladbě Love Again Blues ji bere s Lukem Winslow Kingem rovnou do ruky. A pak ještě - zcela osamocená - v Song of Dark Girl: děsivém Hughesově přemítání o lynči na otrokářském Jihu.
Jeho autobiografickou knihu I Wonder as I Wander darovali dceři rodiče v mládí záměrně: píše se v ní také o Hughesově krátkém pobytu na ostrově Haiti. Odtud si Leyla vypůjčuje v kreolštině zpívané lidovky Kamèn sa w fè ?, Rose Marie, Latibonit, Mesy Bondye nebo Manman Mwen, kdy teprve z překladu textů pochopíte, že až taneční rozpustilost zdůrazněná banjem a vokálem Rhiannon Giddens silně kontrastuje s nepříliš veselými texty.
Je to oduševněle zazpívané a zahrané akustické album bez ostře vypjatých hran. Intimní, bluesové a sakrální polohy střídá haitská uvolněnost pramenící afrických kořenů a k žánrové neukotvenosti prý Leylu inspiroval genius loci Francouzské čtvrti New Orleans.
Výborný debut.
Jiří Moravčík
