Build Me Up From Bones (2013)
Sarah Jarosz
Sugar Hill
23.03.2014 | Jak se seberealizovat v bluegrassu až nikdo nepozná, že pořád ještě hrajete bluegrass a ctít u toho přitom Joannu Newsom s Radiohead? Přihlašte se ke studiím volné improvizace s přihlédnutím na dílo Arnolda Schoenberga.
Letos teprve dvaadvacetiletá zpěvačka, banjistka a mandolínistka Sarah Jarosz tvrdí, že se tím rozhodně nevydala na žádnou křížovou výpravu za hodnotnější hudbou. Láry fáry: pokud hledáte cestu průsmykem osobitého songwriterství, progresivního bluegrassu a old-time music, vydejte se za Sarah. Zpívá o tom v Dark Road: "Ocitnete se sice sami, ale uvidíte věci, které jste ještě neviděli."
Nenechte si podsunout názor, že zatím vším stojí jen její objevitel a producent Gary Paczosa (Alison Krauss, Dolly Parton).
Předchozí dvě autorsky silná alba - Song Up In Her Head a Folow Me Down - vůbec nenasvědčovala tomu, že si Sarah s ohledem na věk ještě nemůže dát pivo. Doprovodné muzikanty Bélu Flecka, Jerry Douglase, Dana Dugmoreho nebo Punch Brothers by také museli hodně podplatit, kdyby její hudbě nevěřili.
Když Paczosovi oznámila, že ze střední přechází na konzervatoř, vyděsil se: ze strachu, že profesoři přirozený syrový talent teprve šestnáctileté holky zadusí. Vloni za ním přišla s novými skladbami složenými v posledním semestru a Garymu došlo, že léta strávená s freejazzovými kompozicemi Ornette Colemana a moderní americkou poezií nebyla pro Sarah Jarosz až zas tak ztracená a na mandolínu že hraje možná ještě objevněji, než když za to v roce 2009 získala nominaci na Grammy v kategorii country.
Kývl i na Sářino přání natáčet v prověřeném, "nebluegrassovém" triu s Alex Hargreavesem (housle) a Nathanielem Smithem (violoncello) a hosty tentokrát šetřit. Zrovna tenhle plán ale moc nevyšel, ve studiu se nakonec vystřídala zase elita: kontrabasistka Victor Krauss, Douglas na dobro, kytarista Darel Scott, houslista Dirk Powell, perkusista Kenny Malone nebo plejáda backvokalistů s vlastní kariérou - Kate Rusby, Aoife O'Donovan a Kai Welch.
Hlasem vás Sarah zprvu nedostane, emoce a křik z ní vycházejí hlavně skrze texty a hudbu. Zůstane-li v koncích, není-li si jistá, že by uvažovala líp, neváhá přebírat: předtím Toma Waitse nebo Radiohead. Dylanovkou Simple Twist Of Fate se teď prozpívává ztišeně, původní verzi se hodně vzdaluje pouhým brnkáním strun violoncella a "zabíjení večeře karatem" - The Book of Right od Joanny Newsom - zbavuje zašifrovanosti radostnějším hlasem a houslovým jazzováním.
Ve vlastních skladbách sebevědomě nasazuje ženské zbraně: milostnou poetiku a osobní zaujetí k závažnějším tématům. Když ale dojde večer k situaci "ty, já, láhev červeného a před námi cesta na Měsíc" a ten druhý ráno pak zmizí rychleji než by se čekalo, moc se v tom nerýpe, dá na radu zkušenějších. Gone Too Soon s textem americké písničkářky Alyssy Bonagura a podpořené hlasem anglické folkařky Kate Rusby pak obehráváte pořád dokola. "Raději nech celou noc rozsvíceno," radí ji zase dopředu australský countryman Jedd Huges v kytarovce Over The Edge. Na folkrock odkazuje i hitovka Mile On The Moon.
Odpichová Fuel The Fire má pro změnu nejblíž k old-time music a Dark Road s Douglasovou steelkou ke country, ale vždy s přidanou hodnotou "necountryové" instrumentální originality, netlumící Sařino songwriterství. A nemělo by u toho zaniknout skutečnost, že vyšlo z hlavy tak mladé holky.
Jiří Moravčík
