Souleymane (2013)
Debademba
World Village
23.03.2014 | Panafrické album z pařížské čtvrti Belleville a to v tom nejvlastnějším slova smyslu. Co skladba, to přeskok od mandinko k afrobeatu, mbalaxu, loveckým písním z Wassoulou nebo tanečním stylům z Etiopie, vše uvozeno do energického poprockového funky zvuku.
Nemělo by to vzbuzovat dojem, že tím leadři - kytarista Abdoulaye Traoré a zpěvák Mohamed Diaby z Burkina Faso - jdou Západu naproti jednoduše srozumitelným hudebním cestopisem. Debademba znamená Velká rodina a tak dnes oba dobrovolní exulanti vnímají Afriku: jako zdroj nejrůznějších vlivů, zhuštěných v evropských metropolích do silného a čím dál dravějšího proudu, nevnímaného jako méně hodnotná odchylka, ale jako příznak proměn moderní africké hudby. U mohutného Diabyho hlasu vám zřejmě na první naskočí mladý Salif Keita, případně Sekouba Bambino Diabate, pozorujete-li ale Diabyho na podium, neuniknou vám dobře okoukané taneční kreace Michaela Jacksona, zpěvákova nejčastěji uváděného vzoru, navzdory tomu, že pochází z vážené griotské rodiny. "Chci dělat mandinko s americkou příchutí," tvrdí Diaby.
Mimořádný kytarista Traoré je samouk a s lehkostí zvládá také mandolu a přesuny k flamencu nebo kubánské salse, což souvisí s množstvím kapel, ve kterých v uplynulých třiceti letech působil. Z trhavého rytmického kytarového stylu pak slyšíme původní bubenické začátky. K Traorého citu složit střemhlavou skladbu měnící třeba natřikrát barvu jako chameleon, se váže pikantní příhoda: nepřišel na to ve stínu baobabu, ale v holandském vězení, kde seděl za muzikantskou práci načerno.
Povolili mu kytaru a tak vymýšlel nové grify a skládal do zásoby.
Na debutovém album Debademby hostovala v roce 2011 dnes už slavná malijská zpěvačka Fatoumata Diawara a skupina se přece jenom držela zkrátka, jakoby testovala terén. Za to na novince se pořádně rozpřáhla a své ambice neskrývá: skladbu Souleymane zjemňují smyčce, afrofunkovou Gnouma žhavé sboristky a v afrobeatové Saïva se nechá k tanci strhnout kompletní kapela s dechovou sekcí a dvěma klávesáky.
Pomalá balada Dianamo je trochu kosmopolitní oříšek: smyčce znovu hladí, nicméně perkusista Mamadou Koné s baskytaristou k nim přiřazují až příliš složitý rytmus, v němž brzy identifikujeme senegalský mbalax, jenomže Traoré přitom hraje podklad na banjo, zatímco se pouští do flamenkového sóla! A v Doussou Debademba znovu nasadí nestíhatelný afrofunk: s ječivým Diabym a přefukovanou flétnou Naïssama Jalala ze Sýrie. Zničehonic ale k exhibici nastoupí Traoré s banjem a struny staccato rozezní jako by hrál na jeho předchůdce - loutnu nogni - a pokud zrovna stojíte, tak se pro jistotu honem posadíte, protože jinak se to opravdu nedá. Následující vybrnkávané blues Moko - tentokrát s klasicky znějící flétnou - sice ten uragán z hlavy nevyžene, přece jenom vás nakonec příjemně zklidní.
Debadembu pozvalo Sedm samurajů na loňský veletrh Womex a tak jak tu delegáti nemají ve zvyku zůstávat na celé koncerty, protože jinde zrovna běží další, odcházel málokdo. Tolik energickou a originální fúzi už dlouho neslyšeli.
Jiří Moravčík
