Clychau Dibon (2013)
Catrin Finch & Seckou Keita
Astar Artes Recordings
19.12.2013 | Na nejlepším albu world music za uplynulý rok sdílejí společnou radost z prolínání hudby svých krajin dva potomci starobylých bardských tradic: harfenice Catrin Finch z Walesu a senegalský griot Seckou Keita s korou.
Na sedmačtyřicet respektive jednadvacet strun ale netlačí. Tedy především Catrin: interpretka klasické hudby, jmenovaná v roce 2000 princem Charlesem Královskou harfenicí, což je titul používaný naposled před sto třiceti lety za vlády královny Victorie; proto si v žertu říká Charlie´s Angel. Pro pověst velké a šikovné hvězdy si čtyřiatřicetiletou Catrin žádají také přední světová symfonická tělesa.
Na keltskou harfu hrála pouze v mládí, nicméně pod bedlivým dozorem své budoucí tchýně Elinor Bennett, nejrespektovanější velšské hráčky. Tradiční harfu na studiích vyměnila za moderní s pedály a drží se jí dodnes. Harfa je národní nástroj Walesu a stejně tak se tu udržuje tradice cerdd dant: zpívaná poezie za doprovodu harfy, přesněji "craft of string music". Vytříbené umění se od 14. století v ničem nelišilo od praxe západoafrických griotů: velšští bardi opěvovali krále a šlechtu, v písních a poezii zaznamenávali jejich hrdinské činy i důležité historické události. Než o tři sta let později Robert ap Huw sesbíral a specifickým způsobem do not zanesl bardský repertoár, přenášel se pouze ústně a po paměti, což také známe od griotů. Tzv. Robert ap Huw manuscript je dodnes nejdůležitějším zdrojem středověké velšské hudby a zalistovala v něm i Catrin.
Skladba Robert Ap Huw Meets Nialing Sonko - imaginární setkání Welšana s mandinským králem - není na albu jediným průsečíkem dvou bardských tradic, do Genedigaeth Koring- Bato (Genesis of the Kora) zanesl Keita ústřední riff z Kuruntu Kelefa, podle legend první skladby, jakou griot Madi Wuleng zahrál na koru po té, co mu ji darovali džinové. Catrin Keitovi zase neustále předkládá citace z nejznámějších velšských písní.
Zvonivě, jak jen to harfy dokážou, vykřesávají vznešené, ale pořád jiskřivé melodie a ve chvíli, kdy zaplní prostor, kora se ujímá rytmiky a i v těch nejlyričtějších pasážích jim nedává šanci proklimbat se do protivné new age nebo vysokého, koncertního umění. Na kontrapunktu harmonicky vlnivé harfy a staccatové kory stojí půvab dua i alba.
Svázáni jsou Catrin s Keitou i symbolickým názvem: clychau znamená velšsky zvony, v jejich případě oslavné. A s vzácným africkým ptákem dibonem je úzce spjaté mandinské přísloví: nespí spolu, srdcem k sobě ale navždy patří. Po celý život si věrný pár dibonů (zuborožců) se totiž na noc rozděluje - samička se samcem si ustelou na jiném stromě. Ráno se hledají vydáváním unikátních rytmických zvuků, které mandinští grioti zanesli do své hudby: po dibonu pak pojmenovali bubenický rytmus i dvě basové struny na levé straně kory.
Finch s Keitou nevstoupili na neznámé území, prvenství ale získali: dvě kory (Toumani Diabate & Ballake Sissoko:New Ancient String), kora a trumpeta (Ablaye Cissoko & Volker Goetze: Sira) nebo kora a violoncello (Ballake Sissoko & Vincent Segal: Chamber Music) to z minulosti známe, ovšem dialog západní a griotské harfy - ano, kora je brána za harfu - v minulosti zatím nikoho nenapadl.
Oba na něj předtím ladili jinde: Catrin s malijským Toumani Diabatem a kolumbijskou skupinou Cimarron, reprezentující kovbojskou hudbu joropo, která se bez harfy neobejde. V britském Notthingamu žijící Keita zase s velšskou Llio Rhydderch, hrající ovšem na triple harp.
Jiří Moravčík
