Chatma (2013)
Tamikrest
Glitterbeat Records
11.12.2013 | Možná nejodvážnější satelit co se odpoutal od světoznámého tělesa Tinariwen. Mladí Tuaregové vedení kytaristou a zpěvákem Ousmane Ag Mossou k tomu měli všechny dispozice: odhlodání, potřebu sejít z tinariwenské cesty a setkání s indie-rockovými Dirtmusic (Chris Eckman, Hugo Race a Chris Brokaw).
První společné album - BOK - s nimi Tamikrest odskákali v roli doprovazečů: obě strany tehdy předpokládaly, že noční jamování na Festivalu v poušti stačí jen přesunout do studia.
Na vlastních - Adagh a Toumastin - kdy producentovi Eckmanovi došlo, že nutit někomu kdo žije na poušti západní psychedelii je úlet, už Tamikrest vyrostli v sebevědomou kapelu sbírající brzy ocenění také po Evropě.
Něco málo přes třicet let staří členové skupiny patří k tuarežské generaci uctívající stařešiny pouštních ohňů Tinariwen, ale zároveň, jak napsal britský novinář Andy Morgan, "tahle generace má nové chutě, ambice a touhy a Tamikrest se stali její kapelou".
Mladí Tuaregové už nemají potřebu poslouchat výhradně hudbu svého národa, a tu tradiční snad už vůbec ne, zajímají se o metal, hip hop, chaabi z Maghrebu nebo afropop. Ousmane Ag Mossa se zbytkem členů navštěvovali francouzskou školu a namísto u jiných hojně citovaného Hendrixe, Santanu nebo Boba Marleyho, vyrůstali na Pink Floyd a Dire Straits, což tím pádem vkládá Tamikrest do odlišnějšího kontextu než je v tuarežské hudbě běžné.
Spousta skupin vznikla ani ne tak z poslání "bojovat za práva a kulturu Tuaregů" jako spíš z prosté nezbytnosti naskočit na módně-populární vlnu pouštního blues a vydělat si na živobytí, což s ohledem na otřesné životní podmínky Tuaregů šlo pochopit. Opakovaly ovšem osvědčené, na západních posluchačích už vyzkoušené figury. Těm se proto hypnotické kytarové assouf, jak na rozdíl od nás Tuaregové své pouštní hudbě říkají, brzy zajedlo; v jeho monotonnosti se ztráceli, většina kapel jim splývala v jednu.
Tamikrest v Eckmanově citlivé produkci z bludného kruhu tinariwenských epigonů vystoupili. Jejich assouf - "nostalgie, touha, smutek a spirituální duchovno vyjadřující dění ve tmě, kam už nedosáhne zář ohně" - zní inovativně, v globálním hudebním spektru zároveň i povědomě: skladba Imanin bas zihoun s hammnondkami a tleskáním vyjede třeba do tvrdé jízdy evokující nápor ZZ Top. Není to od Tamikrest samoúčelné, došlo k tomu nepochybně náhodou, jenomže pokud Ousmane Ag Mossa i jinde na albu dokládá jak hodně jsou mu blízcí Mark Knofler s Davidem Gilmorem, jedná se spíš o snahu přijít tuarežskému rocku na kloub jinak než s Hendrixem nebo Led Zeppelin.
Nestačilo ani obvyklé reggae, Eckmanem naordinovaný dub proměňuje Itous v silný a průlomový výlet za hranice běžného pouštního blues. Nejdiskutovanější skladbou alba bude nepochybně Assikal: fascinující propadnutí Gilmourově vzdušné kytaře a pinkfloydovské psychedelii v plénu nezvyklých zvuků a recitace. Nejkrystaličtější jaké jsme od Tamikrest dosud slyšeli, a že už se o to v tomhle směru pokoušeli několikrát.
V akustické Adounia Tabarat, se ztišeným, vemlouvavým Ousmanovým hlasem, se do kytary zaplétá dobro (!) nového člena Paula Salvagnace z Francie, jinak doprovodného kytaristy, zanášejícího do zvuku Tamikrest další osvěžující přesahy. Úvodní skladba Tisnant Chatma zase představuje jinou čerstvou, pro album nezastupitelnou posilu ve sborech i sólově: zpěvačku Wonou Walet Sidati, známou z dřívějška z Tinariwen.
Název Chatma (Sestry) souvisí s tématem alba: věnovaném "odvážným tuarežským ženám, vyčerpaným z denního útlaku, hlubokého neštěstí a věčného čekání". Je to od Tamikrest s ohledem na mezinárodní kariéru prozíravé: proč se rýpat ve vosím hnízdě. Ačkoliv se většina recenzentů dokola vrací k současné nelehké situaci Tuaregů na severu Mali, z anglických a francouzských textů alba je zřejmé, jak se průšvihu, do něhož se dostali částečně vlastní vinou, Tamikrest raději "jinotajně" vyhnuli.
Nikdo se jim nemůže divit a navíc, kdo ví, jestli by politickými proklamacemi zbytečně neubrali na pozornosti právem upřené pk jednomu z nejlepších alb moderní tuarežské hudby. Není od věci vědět, že vedle vytříbené Eckmanovy produkce v něm má zásek i Česko: zvukový mistr Milan Cimfe a studio Sono.
Jiří Moravčík
