Mon Pays (2013)
Vieux Farka Toure
Six Degrees Records
23.11.2013 | Z rodného malijského Niafunke před islámskými teroristy utekl na poslední chvíli po řece Niger, celoživotně napájející pouštní blues jeho otce Ali Farky, takže o čem by tedy asi tak album My Country mohlo být. Vieux, podobně jako Bassekou Kouyate ze začátku roku, neplýtvá patosem, pouze naléhavěji, možná víc než by si sám přál sděluje, že "tahle země patří synům a dcerám Mali, ne Al-Kaidě".
Album provází slogan "návrat ke kořenům", tím se dnes ale zaštiťuje kdekdo, i ten, kdo nikdy žádné "roots" neměl. U Vieuxe to má docela jiný význam. Není také prvním z Afričanů, co tváří v tvář chaosu, kdy se jejich země ocitla v maléru, zapomněli na mezinárodní hitparádové ambice, rozpustili elektrikou nadupanou kapelu a vrátili se akustické tradici - pro ně nejpřirozenějšímu způsobu komunikace: přenosu zpráv, výtek a varování, třeba i v pěti jazycích, jako Vieux.
Vyznění Mon Pays - Moje země - podtrhuje také nečekané spojení: k Vieuxovi se totiž přidal hráč na koru Sidiki, syn velkého Toumani Diabateho. Byť beze slov - ve dvou instrumentalních, jediných anglicky pojmenovaných skladbách Future a Peace - obracejí se ke světu prostřednictvím největšího malijského pokladu: hudby, v níž se prolínají struny akustické kytary a kory. Navíc, s příjemným pocitem z reinkarnace nezapomenutelné dvojice Ali Farka/Toumani Diabate.
Ali Farka - Songhai s tuarežskou krví - léta starostoval Niafunke, mnohonárodnostnímu chudému okresu na severu Mali a z jeho přimknutí ke griotské kultuře Diabateho, pocházejícího ze středu země, se vždy odečítalo gesto smířlivosti, přesvědčení, že Mali je nedělitelné. Výklad a vyznění nynější spolupráce synů tedy neleží v rodičovských genech, představuje především nemlich ten mírotvorný signál, jaký kdysi vyslali jejich otcové.
Vieux na svého nemohl nevzpomenout: jeho skladbu Saukare (album Niafunke z roku 1999) proměnil v Safare a k natáčení pozval také bývalé Ali Farkovi spoluhráče: amerického perkusistu Tima Keipera, Souleymana Kaneho na calabash a djembe a kytaristu Aly Magassa.
Zvukem až hrozivou, rozlobenou skladbu Allah Wavi (To může jen Bůh) zase zní pronikavé jednostrunné housle njarka, Ali Farky oblíbený nástroj.
Zatímco kytara mu pod prsty doslova zvoní, hlas Vieuxovi znatelně potemněl a zdrsněl. V závěrečném šestiminutovém vrcholu alba - Ay Bakoy - naopak v holdu Niafunke zesmutněl a do truchlivého eposu vstoupil s ponurým klavírem také izraelský hitmaker Idan Reichl. Melodicky i rytmicky vymykající se skladba vychází z filosofie loňského společného alba The Tel Aviv Session. Tehdy, i teď, si Vieux odepřel svůj pouštní rock s exhibující elektrickou kytarou a vrátil se k akustice, k otcově hypnotickému blues od řeky Niger. A v tu chvíli ho začali brát všichni daleko víc vážně, než když si v New Yorku zadával s americkými rockovými a jazzovými hvězdami, protože jim došlo, že Vieuxovo umění nespadlo z nebe, ale výrůstá z kořenů.
Jiří Moravčík
