Untamed Beast (2013)
Sallie Ford & The Sound Outside
Partisan
01.09.2013 | Sotva pětadvacetiletá servírka z amerického Portlandu před pěti lety usoudila, že je čas infiltrovat svět mužského rock´n´rollu a pořádně ho chytit za koule, což jsou její slova.
Vypadá jako rezervovaná učitelka z katolické školy, taková ta s dlouhým pravítkem, přísným kukučem a silnými brýlemi. I demode šaty na loňském festivalu v Rudolstadtu postačily, aby jeden přidal do kroku. Než začala zpívat a spustila kapela. Pak už nezbývalo, než se držet rady Woody Allena, že pokud chcete správně slyšet hudbu, musíte to dokázat činem: u Sallie Ford to znamenalo natřásat se celý koncert pod palbou rockn´n´rollu, rockabilly, blues, surfu a poslouchat vzpurně rašplovitý hlas. A není snad řádků o ní napsaných, aby nezmínily vlivy Toma Waitse, Wandy Jackson nebo Carla Perkinse. Ale to je jen mediální hra, důraz na výjimečnost její vokální a skladatelské dravosti.
Dcera uznávaného loutkáře Hobey Forda nevsadila ovšem na retro: druhé album Untamed Beast získalo na důrazu garážovým punkem a drsným slovníkem; na odiv dávanou svobodou akcentovanou sexy narážkami a na její věk vzdorovitým existencionalismem, jestli něco takového k rock´n ´rollu vůbec patří.
Twistujete na parketě, vyhazujete holku do vzduchu jak v Šakalích létech, ale do radosti to má daleko. Jasně, ty texty.
"Nechci prstýnek, ani slib. Dej mi něco skutečného a upřímného. Tahle generace žije ve lži a falši. Já se s tebou chci jen válet v posteli a jestli je to romantický, to je tvůj úhel pohledu," zpívá Sallie naléhavě v hodně smutné, pomalé Roll Around jen za doprovodu akustické kytary a působí zranitelně.
V blues Shivers se také odkopává, spíš ale prosí: "Nechci abyste mě naučili rock´n´roll, naučtě mě jak se mám cítit."
Vyřizuje si to s chlapama to určitě, vždyť sama přiznává, že "žárlivost je nezkrotné zvíře a taková šelma v ní žije".
I nejpřítulnější, něžně odezpívaná Paris vysílá zřetelné signály: "Sedím v tom nejromantičtějším městě a nedokážu tě dostat z hlavy. Jsi jako parazit. Myslím, že jsem zase v průšvihu."
A zeppelínovsky rozjetá Lip Boy, to už je rána mezi oči: "Tvoje rty jsou jako hovno."
Utíká do minulosti a vyznává se také z touhy žít v 50. letech - bez internetu a mobilů, ale asi žádná z tehdejších dokonalých stepforských paniček by se bez uzardění "nesvěřila", jako Sallie v surfrockové skladbě Bad Boys: "Jo, líbí se mi špatní kluci, ale já jsem taky jako zlobivý kluk. Můžu šukat. Můžu pít a nezajímá mě, co si o tom myslíte."
S kapelou - Tyler Tornfelt (basa), Ford Tennis (bicí) a Jeffrey Munger (kytara) - se prý nemůže dočkat dne, až všechny žánry splynou v jeden. Rockability je divoké rockabilly, ale pevně se ho nedrží, překlápí ho do rocku a Sallie během zpěvu napodobuje štěkajícího psa: "Říkají o mě, že jsem rockabilly královna. Sakra, mě ale nebude nikdo říkat co jsem. Nejsem součástí žádné scény."
Zatím, chce se říct, ale kdoví, do příštího alba třeba potká toho pravého a všechno bude jinak. Na druhou stranu, tenhle vztek Sallie Ford sluší. Taky všem vzkazuje: ta na obale nejsem já.
Jiří Moravčík
