Kabatronics (2013)
Transglobal Underground & Fanfara Tirana
World Village
22.08.2013 | Průkopníci globální taneční fúze s docela jinou balkánskou dechovkou.
Transglobal Underground představili s napětím očekávaný nový projekt, jaký u nich v jejich bezmála pětadvacetileté historii nemá obdoby: zcela poprvé k sobě přibrali kapelu jako rovnocenného partnera.
Básník a kazatel Tuup si zazpívá s nejváženějším albánským zpěvákem Hysnim Zela v nelítostném presu odvázané dvanáctičlenné dechovky a bubenické eskadry Transglobálů, do které se opět vrátil nejlepší světový hráč na buben dhol Johnny Kalsi.
Společné vynikající album nese název Kabatronics, přičemž kaba je druhem unikátní instrumentální hudby z jihu Albánie.
Země orlů, jak se zemi přezdívá, představovala donedávna jedno velké hudební tajemství, zahrnující vokální polyfonii a živelné tradiční styly obohacené o řecké a turecké vlivy.
Transglobal Underground se od Fanfara Tirana dostalo všeho jako na zlatém podnose a je skvělé, že pro svět stále ještě vzácný dar dokázali dokonale využít: albánský orel tak získal střemhlavá elektronická křídla.
Natáčení alba se zúčastnili mimořádní hosté: Johnny Kalsi (The Dhol Foundation), Frank London (The Klezmatics), kosovský raper Elda Kuqja, egyptský perkusista Aly El Minyawi (Natascha Atlas) a srbský trumpetista Marko Markovič.
Počítejte s tím, že s Transglobal Underground a Fanfara Tirana se ocitnete v explozivním víru pověstně divoké albánské svatby.
Nebojácní internacionalisté přišli na začátku 90. let s šokujícím multikulturním boogie - mixem elektro beatů, dancehallu, reggae a vlivů z Arábie, Asie, Afriky a východní Evropy. Hudbou postrádající jasný kulturní rodokmen a odmítající myšlenku na existenci jakýchkoliv hranic, alespoň tak si to od samého začátku představovali zakládající vůdci Transglobálů: bývalí punkeři a duší eklektici Tim Whelan (aka Alex Kasiek) a Hamid Mantu (aka Hamilton Lee).
Když v roce 1992 vhodili na pulzující taneční hudební scénu "sonickou bombu" v podobě singlu Temple Head, následovaného strhujícím albem Dream Of 100 Nations na němž se poprvé světu představila zpěvačka egyptského původu Natacha Atlas, bylo zřejmé, že se zrodil nejen revoluční způsob jak vytvářet hudbu, ale především zcela nový žánr, kombinující elektroniku s akustickými nástroji, kdy na sebe největší pozornost poutala bubenická sekce hnaná dopředu rachotivým bubnem dhol. Nastal však problém jak ho pojmenovat a tak se ustálil termín “tribal house-world fusion-ambient dub”.
Situace se opakovala o šestnáct let později: scéna world music - k níž se odmítali vždycky hlásit - usoudila, že je načase Transglobal Underground a jejich originální využití exotických příměsí ocenit. Pro takovou hudbu ale neexistovala kolonka, takže do prestižní ankety radia BBC 3 Awards for World music bylo nutné zařadit cenu Global Club a předat ji kapele, která prý jen díky svému eklekticismu nedosáhla velikosti Prodigy nebo Underworld a inspiraci od ní pobíral Moby.
"Uvnitř celého toho transglobálního chaosu stále ještě platí jednoduchá teorie: nažeňte spoustu lidí do jedné místnosti a počkejte si, co z toho vznikne," vysvětlil Whelan v roce 1998 filosofii vzniku alba Rejoice Rejoice na němž se podílelo přes čtyřicet hudebníků z Maďarska, Indie a londýnských komunit.
Podobný princip uplatňují Transglobálové na svých úspěšných a odborníky chválených albech dodnes.
Mantu s Whelanem patří rovněž mezi vyhledávané producenty, jsou autory mnoha remixů a neúnavnými iniciátory nevšedních projektů, ať už pod hlavičkou British Council nebo vlastních - viz poslední: UNITE s albem písní o exilu, stěhování a emigraci A Gathering of Strangers za účasti hudebníků z celé Evropy i České republiky. Jednotlivě nebo jako celá kapela také hostují: značný respekt získali za vklad na album Imagined Village, stejnojmenné a cenami zasypané skupiny vedené Simonem Emmersonem (Afro Celt Sound System).
Předností Transglobal Underground zůstává schopnost předvést ve vražedných tempech energický zvuk desek naživo. Patří k neúnavným koncertním turistům, vždyť i v Čechách už takřka zdomácněli, přesto pohled na z řetězů utržené chlapy poletující okolo sedící hráčky na sitar Sheemy Mukherjee ještě snad nikomu nezevšedněl, navíc už teď je jisté, že propojením s frenetickými Albánci začali Transglobal Underground psát novou kapitolu své už beztak obdivuhodné kariéry.
V Zemi orlů moc nenajdete dechovky provozující nám dobře známou „horečku balkánské noci“. Svatby tam rozpalují do běla docela jiné kapely (říká se jim saze, podle loutny saz), ale i když tohle víme a od samotných Albánců se nám dostává varování, že Fanafara Tirana dokáží probudit i mrtvého, pořád nevěřícně kroutíme hlavou a nepomůže ani pořádná dávka rakije.
Tahle na Balkáně ojedinělá dechovka složená z bývalých členů armádních ansámblů netěží z rychlosti, budí respekt z mnoha jiných důvodů a drží v rukách vysoký trumf: dosud neprozkoumanou starobylou hudební tradici značně odlišnou od zbytku regionu; už třeba zřetelným příklonem k Turecku a Řecku.
Albánii rozděluje řeka Shkumbin na dvě etnické, jazykově odlišné části: severní Gheg a jižní Tosk. Zatímco sever charakterizují baladické hrdinské eposy doprovázené loutnami, jih fascinuje dudami, pohřebními lamenty, ve své truchlivosti nebezpečnými do té míry, že „mohou přinést, zlo, bídu a dokonce smrt“ a polyfonními písněmi, harmonicky prý odvozenými od zvuku řeckých kostelních zvonů. S drsnějším severem kontrastuje melancholický, velmi melodicky bohatý instrumentální styl kaba s dominujícím klarinetem, akordeonem a houslemi, pro něhož je typická značná improvizační volnost. Fanfare Tirana se prolínají oběma kraji, torpédují je přívalem saxofonů, basovou troubou až třemi bubny a dodávají jim výslednou dráždivou podobu.
S mrazením v zádech se poslouchá také hlas veteránského zpěváka Hysni Zela, vážené osobnosti nikde jinde neslyšené albánské iso-polyfonie zanesené na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO a postavené na dlouhých dronech, andělských falsetech a dokonce alikvotech.
Jiří Moravčík
