Alma de cantaora (2013)
Amparo Sanchez
Wrasse Records
22.08.2013 | Emotivní španělský hlas kterému podlehnete i kdyby jste byli z ledu.
Snadno rozpoznatelný, vtahující a rozdávačný: Amparo Sanchez v něm jak jen to jde nabízí vlastní duši. Ne jako Faust - něco za něco - ale jako gesto upřímnosti. Ve všem o čem zpívá totiž spočívá víra na kterou bychom podle ní měli přistoupit: hluboké přesvědčení že si zasloužíme spravedlivější svět.
Ten obepíná svou bezhraniční hudbou: mísí se v něm rodné flamenco a láska ke kubánskému boleru, mexickým písním rancheras, reggae a blues.
"Billie Holiday byla vždycky mojí inspirací, mojí černou duchovní matkou. A vždycky jsem toužila dotýkat se lidí pouze svým hlasem, i když nemluví stejným jazykem jako já," říká Amparo, ještě nedávno vzpurná rebelka a vůdkyně skupiny Amparanoia - jedné z nejdivočejších z barcelonské mestizo hudební scény Zona Bastarda. Zatímco mužskou stranu anarchistického multikulturního randálu reprezentoval Manu Chao, za ženy mluvila Amparo.
Amparanoia s mixem katalánské rumby, kubánské salsy, flamenca, ska a ostrého punku od roku 1997 dokazovala že rebelie může být také zábavná. Se svým duchovním dítětem Amparanoia se zpěvačka a kytaristka zařadila mezi nejvyhledávanější koncertní kapely světa a získala s ním i prestižní cenu BBC Awards for World Music.
Po jedenácti úspěšných letech přišel zlom. „Večírek skončil. Chtěla jsem si odpočinout od kapely, svléknout se před lidmi v intimním zvuku, kdy průvodcem skladeb je výhradně můj hlas, vzbudit u nich důvěru klidem, kdy punková hlasitost nepřehluší co jim chci sdělit,“ vysvětlila tehdy Amparo záměr natáčet vlastní, osobně laděná alba.
To, že na nich zpěvačka intenzivní komorností vytěsnila hlasitou rozeskákanost Amparonie ale nebylo zas takové překvapení pro ty, kdo znali její celoživotní vztah k latinsko americké hudbě, jejím velkým zpěvačkám - především mexické Chavele Vargas - a věděli o nově nabytém přátelství se Zapatisty.
Zvládla to také díky letitému kamarádství se skupinou Calexico z arizonského Tusconu, co chvíli zní jako pouštní country a za moment jako Leonard Cohen přefiltrovaný skrze mariachi. Calexiovští Joey Burns a John Convertino nejprve v roce 2007 pozvali Amparo k sobě domů do Tusconu, kde vznikla první část alba a za dva roky se společně vydali do Havany, do legendárního studia Egrem, v němž se zrodila sláva Buena Vista Social Club. Tady se k působivému duetu La Parrandita de las Santas s Amparo dokonce uvolila kubánská hvězda Omara Portuondo.
V loňském roce ještě víc přilnula k decentnějšímu zvuku: skoro akustické, téměř nahé album Alma de Cantaora (Duše zpěváka) přeskakuje z flamenca do Latiny, reggae, na Kubu, k mexických rancheras a je možná tím nejlepším co kdy natočila. Opět na něm spolupracovala s Calexico, arizonským písničkářem Howe Gelbem a kubánskými hudebníky
Amparo o sobě říká, že se považuje za ženu, která potřebuje zpívat a u žen hledat podporu. Na úvod alba proto nechává promluvit moudrou mexickou babičku Margaritu, léčitelku a ochránkyní mayské šamanské tradice: "Nejlepší věc je nebát se, máme v sobě sílu."
Mezi nejsvětlejší okamžiky alba patří také vášnivý duet Amparo s krajankou Bebe ve skladbě Fuera Fiera.
V textech má Amparo potřebu čelit turbulentnímu světu. Každá jeho bolest ji slouží jako materiál pro píseň, pro emotivně vyzpívanou zprávu o tom, že se podílíme na předehře ke konečnému zhroucení nemorálního a nespravedlivého systému.
"Všechna moje alba jsou o vědomí žen. Pokud nastane revoluce, přijde od žen. Věřím babičce Margaritě že v sobě máme nejvíc síly, protože Země a příroda jsou přece ženy."
Jiří Moravčík
