Santiman (2013)
The Creole Choir of Cuba
Real World
21.08.2013 | Zjevení smíšeného a cappella kubánského sboru na hudební scéně patřilo mezi události roku 2010. The Creole Choir of Cuba nechali posluchače povznést ke kopulím chrámů i je na koncertech divoce roztančili.
Na loňském festivalu Colours of Ostrava, v sále Gongu, třeba mezi sedadly. Jako během bohoslužebné mše někde na jihu Spojených států, s tím rozdílem, že tenhle odvázaný gospel trhal tělem v karibských rytmech.
Nově také v kubánských a s přidáním flétny, trubky nebo jazzového klavíru, snad proto jim to na druhém albu občas také skvěle swinguje. Ale jinak ve vás Kubánci do mocnosti vzrušenými, bohatě strukturovanými vokálními harmoniemi znovu vyvolají především pocit blahodárné velkoleposti. Daleko intenzivněji než na debutu Tande-La. Duchovní kmotr a vydavatel sboru - Peter Gabriel - totiž Kubánce svěřil producentovi Johnu Metcalfovi, aranžérovi jeho neobvyklých alb Scratch My Back a My Blood. Pro připomínku: Metcalf na nich zavrhl bicí, elektrické kytary a skladby obestřel symfonickým orchestrem.
The Creole Choir of Cuba zpívají o svobodě, otrocké dřině, utrpení, hladomoru a když na to přijde, zadají si magickými rituály voodoo. Žijí přitom na Kubě, mohou volně cestovat a dánská organizace Freemusic celosvětově sledující porušování práv hudebníků je na rozdíl od jiných Kubánců na seznamu nemá. To moc smysl nedává, pokud by se tedy neupsali Castrovu režimu. Což členové proslulého smíšeného sboru nemuseli: zpívají totiž o problémech Haiti, odkud na Kubu emigrovali jejich předci. Navíc v kreolštině, takže i kdyby se občas "uřekli", majoritní kubánská společnost by jim neporozuměla.
Když v 90. letech padl socialistický tábor míru a Sovětský svaz přestal existovat, penězovody na Ostrov svobody nadobro vyschly. Země byla nucena přistoupit k drastickému šetření a Kubánci začali možná poprvé pochybovat o smyslu revoluce. Několikahodinové plamenné proslovy evidentně ke zlepšení nálady nestačily, proto Castro rozkázal založit desítky státem vydržovaných hudebních souborů aby lidu dodaly čerstvý elán ke konečnému vítězství.
Desetičlenný sbor Grupo Vocal Desandann (Potomci),
( pro svět The Creole Choir of Cuba) vede od roku 1994 vitální zpěvačka a skladatelka Emílie Diaz Chavez. Po práci, na svatbách, pohřbech a slavnostech s ním bavila lid zpěvem Monteverdiho, Bacha nebo Pucciniho, sem tam i častuškami, nicméně stále víc hrdostí a vzdorem naplněnými písněmi čerpajícími z kultury svých předků. Na Kubu utíkali ještě před rokem1804, kdy na Haiti vyhlásili bývalí otroci vznik prvního nezávislého a svobodného černošského státu na světě. Později připlouvali za snesitelnějšími životními podmínkami a prací. Největší vlna dorazila na Kubu ale za vlády despoty Françoise Duvaliera. Moc si ale nepomohli: na třtinových planážích dřeli do úmoru jako doma a do vítězství bolševiků v roce 1959 patřili Haiťané na Kubě mezi druhořadé občany bez jakýchkoliv práv.
Nejvíce jich žije v provinci Camagüey kde se dodnes drží svých kulturních tradic a náboženských kultů.
Na albu se k magii vztahují dvě nádherné skladby: vznešeně nadýchané Oh Leaves Tell Us a Simbi, končící ovšem za kubánského veselí s klavírem britského jazzmana Toma Cawleyho.
The Creole Choir of Cuba nadále udržují úzké kontakty s Haiti: byli například mezi prvními, kteří alespoň zpěvem přispěchali ostrovu na pomoc po strašlivém zemětřesení. Odtud srdcervoucí a melancholické vyznění hymnických písní Why Does Haiti Cry? a A Promise.
Kubánci nemají vůbec nic společného s folkloristickými socialistickými ansámbly: vášeň, živelnost a odevzdanost zpěvu na povel nepředstírají, vše vychází z nich; narodili se pro to aby se zavlnili v bocích kubánského guaracha Walk Like Chencha a nepřestali třeba až do rána.
Sbormistryně a skladatelka Emílie Chavez staví na starodávných haitských melodiích, ale předkládá je v nových verzích, namíchaných se západoafrickými a kubánskými tradicemi, v kontrapunktech ovlivněná klasickými sbory (úchvatná závěrečná prosba sirotka o pomoc Chosen Child).
Setkání s The Creole Choir of Cuba představovalo pro Johna Metcalfa ani ne tak výzvu, jako spíš producentské užívání si v detailech. Sboru nic z minula neubral, netlačil ho k "vyššímu populáru", pochopil, že jeho majestátnost spočívá v souzvuku nahých hlasů a občasného bubnování. Těžko si představit, že by Metcalf na zhudebněném příběhu jednoho z bývalých haitských presidentů Florvila Hyppoliteho, který nedbal starého varování, že když vám spadne z hlavy klobouk měli byste být na pozoru a tudíž nečekaně zemřel na infarkt, cokoliv změnil. Píseň My Hat Fell Off je na Haiti dodnes velmi populární, Kubánci ji ovšem přetransformovali do uvolněné taneční verze a tak jim Metcalf nabídl služby vynikajícího ghanského trumpetisty Paula Bilsona. A v Tripot temperament národního haitského rytmického stylu konpa zase vyzdvihl flétnou Dramane Dembele z Burkina Faso.
Hosty přitom producent nemusel složitě shánět: ve studiu Real World, kde se album znovu natáčelo, se jich odjakživa pohybuje víc než dost.
Jiří Moravčík
