Wonder Wheel (2006)
The Klezmatics
Shout Factory
14.06.2013 | Newyorští Klezmatics získali za album cenu Grammy a to v konkurenci nejtěžšího kalibru: Savane vloni zesnulého malijského kytaristy Ali Farka Toureho lze totiž považovat za doslova geniální dílo. Přesto dali Američané Klezmatics přednost.
Můžeme pouze spekulovat o tom, do jaké míry v tom sehrálo roli patriotství a také fakt, že Ali Farka už dvě Grammy vlastní, nicméně zkusme se na to podívat i z jiné strany: co když se rozhodnutí americké hudební akademie snaží v roce, kdy uplyne čtyřicet let od Guthrieho smrti, přispět k jakémusi očistnému procesu nad folkařem, jehož senátor McCarthy v 50. letech minulého století označil za komunistického zrádce? Vždyť i podle Billy Bragga spousta Američanů Guthrieho dodnes vnímá jako bořitele „amerického snu“, autora politických žvástů; hilibilly marxistu, jak někde vyšťoural náš hudební publicista Jan Sobotka.
Ukazuje se ale, že toho o Guthrieho vlastně moc nevíme. Vlastnoručně napsaný životopis Bound for Glory z roku 1943 je stejně roztěkaně bizarní jako byl on sám, a potom, to nejtěžší ho teprve čekalo: třináctileté umírání na nevyléčitelnou Huntingtonovu nemoc, kdy ke konci už neopouštěl nemocnici. Ztratil se tehdy veřejnosti z očí, zafixovaný u ní jako levicový písničkář a kerouakovsky nevyzpytatelný tulák. Přesto už mnozí tušili, že bez Guthrieho by moderní americký folk vypadal jinak. Osobitě, přirozeně, nevědomky, tak aby mu to šlo do pusy a kytarových strun, smísil appalačské popěvky, lidovky z občanské války, blues z Delty, popěvky z věznic a tančíren, country a proletářské songy. Melodie sypal z rukávu, aniž by lámal hlavu s tím, kde je sebral a kde jim bude konec, bez úmyslu krást; nezajímalo ho z čí hlavy jsou, měnil je, upravoval, přidával vlastní slova, refrény, vytvářel zcela novou folkovou poezii. Dylanovu generaci ani fenomén folku z 60.let už zblízka nepoznal, ani to, že ho historie pasovala na otce zakladatele, který si během života moc hudební slávy neužil.
Woody Guthrie zemřel 3. října 1967; dva roky po Dylanově definitivním elektrickém odstřižení od „dělání ze sebe někoho mezi Hankem Williamsem a Woody Guthriem“ na festivale v Newportu, kde naopak několik týdnů předtím Arlo Guthrie s osmnáctiminutovým kousavě satirickým talking blues Alice´s Restaurant ubezpečil americký politický establishment, že s tátovou smrtí nic nekončí. Už to ale nebylo tak horké a rovněž doba se změnila.
Lesk Guthrieho písničkářství se ještě donedávna zrcadlil v uchopení jiných. Jeho písničky si půjčovali vedle Dylana, Joan Baez, Pete Seeger, Phil Ochs, Byrds, v pozdějších dobách Springsteen, Donovan, Dick Gaughan, Taj Mahal, punkeři Dropkick Murphys, Depeche Mode nebo irsko-americká skupina Solas.
Všichni ale většinou šli po známém, zveřejněném, samotným Guthriem zazpívaném materiálu, aniž by vedle autorova zviditelnění a uznání přispěli k jeho hlubšímu poznání. A také – a to dodnes tuší málokdo – že se pohybují na špičce ledovce, v jehož dutině celý život kutá dcera Nora, tvrdící: “Sama svého otce stále ještě neznám.“
V nenápadné newyorské budově na West 57th Street léta spravuje rozsáhlý archív otcovy umělecké pozůstalosti čítající přes patnáct tisíc stran převážně nikdy nezveřejněných textů. Sestavuje sbírky, vydává knihy, naslouchá pamětníkům, objevuje ztracené písničky, luští zápisky napsané po nemocnicích a seč může, snaží se popravit Guthrieho obecně vnímanou image pouhého agitujícího písničkáře píšícího sloupky do komunistického deníku a burcujícího na odborářských schůzích proti neúspěšnému kapitalismu.
Zadostiučiněním pro ní bylo otcovo uvedení do Rock´n´rollové dvorany slávy v roce 1988 a přání muzikantů přidat ke Guthrieho nikdy nezhudebněným textům vlastní melodie. Nora přitom vytahuje z archívu takové, o nichž neměl dosud nikdo ani zdání. Nabízí je, ovšem ne každému – nepochodili u ní například Bruce Springsteen s Ry Cooderem. Nelze pochybovat o tom, že levicově orientovaná Nora upřednostňuje spíš podobně vyhraněné, politickou deziluzí stižené tvůrce pohybující se mimo hitparády: písničkářku Ianis Ian, syrové punkery Anti-Flag, německého šansoniéra Hanse Eckardta Wenzela nebo Joel Rafaela.
Bezesporu v jejím rozhodování hraje také roli ještě spousta dalších, řekněme osobnějších pohledů: když nachystala ke zhudebnění várku čtyřiceti textů překvapivě se neobrátila na Boba Dylana, nýbrž na anglického písničkáře Billy Bragga ( alba Mermaid Avenue Vol.1,2). Řeknete si, to má logiku, vždyť Bragg také září hodně rudě, nicméně příčina byla v něčem jiném, tedy vedle oprávněné obavy z Dylana jako takového – prý ji naštval svou návštěvou u papeže.
Když Nora Guthrie před sedmi lety oslovila na přání houslisty Itzhaka Perlmana členy Klezmatics, zda by nezhudebnili některé z otcových textů, nešlo o žádnou politiku. V archívu zrovna objevila Guthrieho texty a písničky související s židovskou kulturou, filosofií a historií. Nevznikly náhodou: s druhou ženou, tanečnicí Majrorií Mazia se v roce 1942 odstěhovali do New Yorku; na Coney Island bydleli v Mermaid Avenue společně s tchýní Alizou Greenblatt, proslulou židovskou básnířkou. To ona Guthrieho přivedla ke svěcení osmidenního svátku Chanuka, přemýšlet nad kabalou a účasti na životě místní židovské komunitě. Dům na Mermaid Avenue tehdy představoval křižovatku několika světů: s Guthriem sem jezdili jamovat Pete Seeger, bluesman Leadbelly, s klarinetem se k nim přidávali klezmeři i jazzmani. A Woody Guthrie tohle všechno vstřebával, stejně tak brooklynské multikulturní prostředí plné emigrantů z celého světa.
Klezmatics jsou přímo zodpovědní za zmrtvýchvstání východoevropského klezmeru, za to, že se z něho stal světový fenomén. Než v 50. letech minulého století klezmer upadl v zapomnění nabalil na sebe spoustu amerických vlivů: folk, country nebo jazz; zněl ve filmech, broadwayských vaudevillech, slyšíme ho v Gershwinově hudbě. Když Klezmatics před dvaceti lety začínali, měli tedy na co navázat. Jejich klezmer zněl navíc přesahy k Balkánu a avantgardnímu rocku. S dvěma guthrieovskými alby – prvními nazpívanými pouze anglicky – se tedy vracejí opět do hluboké historie. Zatímco Happy Joyous Hanukkah reflektuje spíš zadumanější židovskou polohu, Wonder Wheel skrze rozpustilé, místy až popově svěží melodie doslova cloumá radost a klezmer tu ustupuje do pozadí. „Takhle by to můj táta chtěl,“ hlesla prý po prvním poslechu Nora.
K natáčení si Klezmatics přizvali spoustu hostů a obvyklou sestavu rozšířili o výtečné americké hráče na elektrické kytary Danny Blumeho a Boo Reinerse, klavíristu Briana Mitchella, bubeníka Kennyho Wollesena, který hrával s Tomem Waitsem a Johnem Zornem a především o vynikající zpěváky: z keltského světa známou Susan McKeown a ruského Michaela Alperta.
Je to jisté: Klezmatics natočili jedno ze svých nejvydařenějších alb své dvacetileté historie.
Jiří Moravčík
