Boulevard De L´Independance (2006)
Toumani Diabaté´s Symmetric Orchestra
World Circuit
19.02.2013 | Není to tak dávno, co malijský president Amadou Toumani Toure obdarovával hosty tuarežským mečem. Dnes si z jeho paláce v hlavním městě Bamako odnášejí jednadvacetistrunnou koru. A má-li přijet dejme tomu jeho francouzský kolega Jacques Chirac, dá Amadou Toumani k dobru ještě taneční večírek pod taktovkou zřejmě nejlepšího afrického hráče na koru Toumani Diabateho.
Ten hezkých pár let pátek co pátek pořádá ve svém bamackém klubu Hogon noční jamování za účasti muzikantského a zpěváckého výkvětu Západní Afriky. A tak proč jej nevzít sebou, když vrchnost volá. Vládní etiketa se ovšem bez názvu neobejde, proto Symmetric Orchestra.
Toumani Diabate si na šéfování vlastních skupin nikdy moc nepotrpěl. Mimo Mali vlastně nikdy žádnou nepředstavil. S udivující hráčskou dovedností a schopností rozezpívat koru si nejčastěji vystačil sám. Stal se respektovaným králem oslnivých improvizací, přirovnávaný ke Keithu Jarretovi.
Rád pro svou koru vyhledával tišší, komornější prostředí. Experimentoval spíš ve stínu konzervativní otcovské výchovy a posvátný griotský nástroj nevystavoval nebezpečí laciného zneužití. „Toumani je držitelem pochodně jedné ze světově nejúžasnějších uměleckých forem. Nabízí hudbu v níž je přítomna urozená historie národa Mandinko. Zároveň jí je ale umožněno přinést současnému publiku srdce zastavující a povznášející duchovno“, tvrdí producent Nick Gold. To však neznamená, že by Diabate nešel do žádných dobrodružství. S neméně zručným Ballaké Sissoko si střihli koncert pro dvě kory New Ancient Strings, při němž posluchači zapomněli dýchat, v Evropě se přichomýtl ke španělské flamenkové kapele Ketama, s bluesmanem Taj Mahalem natočil do dějin vešlé album Kulanjan, nelekl se jamování s americkým jazzovým trombónistou Roswellem Ruddem, s kytaristou Vernonem Reidem doprovodil Salifa Keitu a naopak klidu si užil se zpěvačkou Rokií Traore. Podobně i s nedávno zesnulým famózním malijským kytaristou Ali Farkou Tourem: za album In The Heart Of The Moon obdrželi letos cenu Grammy.
Africká hudba má ovšem jednu obdivuhodnou vlastnost: nevyzpytatelnost. A tu lze vztáhnout také na Diabateho, měnícího v uplynulých šesti letech svůj názor na další využití kory. Dříve by slaďování její zvonivosti s klávesami tvrdě odmítl, dnes už ne. Často až pětadvacetičlenný Symmetric Orchestra obnáší nejen jejich rozmáchlý, takřka artrockový zvuk, ale i řízně funkující dechovou sekci vedenou saxofonisty Pee Wee Ellisem a Mikem Smithem (od Gorillaz). Simon Hale přivedl do Hogonu smyčcovou sekci, nádherně splývající s Diabateho korou a v žádném případě neuhýbající před mohutnými údery do sabarů, klíčových bubnů pro nepřekonatelně rytmický senegalský styl mbalax, Po celé Západní Africe známým griotským skladbám tak vtiskl novou, dramatickou podobu a ty vlastní uspořádal, aby s nimi ladily. Rovnováhu mezi tradicí a novotou mu pomáhala udržet elita: početná ekipa kytaristů na čele s Fanta Mady Kouyatem, nepostradatelní hráči na dřevěný balafon a loutny ngoni a pochopitelně desítka fantastických zpěváků; co skladba to jiné seskupení, co jméno to pojem, například Kasse Maddy Diabate.
Toumani Diabate se Symmetric Orchestra stvořili panoramatický, rytmicky nervní, strunami zvonicí, velkokapelový západoafrický sound, na jehož autenticitu bezpochyby uslyší i evropské publikum, stejně jako kdysi na malijský Super Rail Band nebo kapely Mory Kanteho z 80. let.
Z dokonalého tradicionalisty Toumani Diabateho se stal citlivý inovátor, apoštol nastávajících časů, jejichž budoucnost symbolizuje hymnická skladba Tapha Niang.
Jiří Moravčík
