Savane (2006)
Ali Farka Toure
World Circuit
19.02.2013 | Když Ali Farka Toure letos v březnu zaklepal na nebeskou bránu, nenechal jako jindy hodnocení svého alba na jiných. Před svatým Petrem se toho zhostil sám: “Tohle je mé nejlepší. Nejsilnější a nejpestřejší“.
Těžce nemocný Toure se smířil s neodvratnou skutečností, že bude navždy posledním, vnímal ho jako tedy svou hudební závěť. Během deseti dnů natočil v Bamako své nejtradičnější a přitom nejbluesovější album. Nepochybný životní majstrštyk, bibli africké bluesové diaspory.
Zápaďáci mu pořád podsouvali, že je západoafrickým John Lee Hookerem a bůhvíkým kým jiným od Mississippi a rozčilovali ho tím. Sebevědomě vždy tvrdil, že ne on, nýbrž Američané hrají jeho blues a nyní to dokázal. Procestoval svět a slyšel nespočet muzikantů, po návratu domů je ale vypouštěl z hlavy, nezajímali ho, neinspirovali, za svou hudbu bral pouze blues od řeky Niger, bobtnající v uplynulých letech tuarežskými pouštními vlivy, stejně jako sousední mandinskou kulturou, to když své předposlední album In The Heart of The Moon natočil s mandinským griotem, pravděpodobně největším žijícím hráčem na koru Toumani Diabatem.
Nyní naboural i vžité vnímání sebe sama coby samorostlého muzikantského individualisty, přitom jeho blízcí a znalci odjakživa tvrdili, že „nejslavnější rolník světa“ je se vším všudy týmový hráč, rád podléhající sboristům a bubeníkům, od nichž se odráží ke svým jedinečným kytarovým preludicím. Zamýšlenou destilací všeho západoafrického bluesování zdůraznil přizváním tamních nejlepších muzikantů. Například úchvatných hráčů na loutnu ngoni, vedle kytary dalšího klíčového nástrojem alba. Skladba Savane natočená Tourem pouze s Mama Sissoko a Bassekou Kouyatem je krystalickou esencí Toureho vnímání afrického blues a jakkoliv v ní neinformovaný posluchač identifikuje prvky toho co ví o tom americkém, brzy mu budou na nic. Savane nezní jako běžná dvanáctka: houpe se v rytmu reggae, kytara v úvodu naznačí flamenkovou vyhrávku, hráči na ngoni zvoní strunami jako kdysi, když zaháněli v pralese zlé duchy a její ohnisko nespočívá v melodii, ale v tónech, v pomlkách, v měnícím se rytmu; v Ali Farkovi Tourem samém, zpívajícím o Africe uvězněné ve zmatku, prosícím Západ, aby namísto bomb poslal vodní čerpadla.
Bluesovou hutnost dalších skladeb podpořili vedle Západoafričanů také anglický harmonikář řeckého původu Little George Sueref, tykající si už léta s mississipskými staříky, saxofonista Pee Wee Ellis (bývalý kapelník Vana Morrisona a člen bandu Jamese Browna) nebo perkusista španělské skupiny Radio Tarifa Fáin Dueňas, kteří sice nerozuměli Toureho zpěvu v rozličných jazycích, za to pochopili, že na tom co chce těsně před smrtí sdělit mu záleží. Už poněkolikáté je v tuhle chvíli potřeba zdůraznit, že to co v překladu zní z Toureho úst jako mentorování a agitace, má pro Afričany podobu pro život nezbytných informací, nehledě na to, že lidem jako je on oni věří a na jejich rady dají. Třeba, když Touré má za to, že ve farmaření, rybolovu a právu na práci spočívá budoucí blahobyt Mali a jedině tak lze zabránit nesmyslným válkám.
Rytmicky magická skladba Hanana, kdy Toure jedinkrát odloží kytaru, patří k těm nejkratším, k povědomí o tom, co se hraje v Niafunke při obřízce mladých chlapců ale postačí. Následující sborově hymnickou Hommage A Anassi Coulibaly věnoval tragicky zemřelému principálovi divadelní společnosti z Niafunke, jehož hry Toureho silně ovlivnily. „Až do dne, kdy se s ním znovu setkám o něm nepřestanu mluvit. Bože, slituj se nad ním“, zpívá Ali Farka Toure. O významu, který Malijčané přikládají vodním duchům se zmiňuje ve skladbě Banga, v níž navíc jezero nedaleko Niafunke považuje za prapůvod všech voodoo obřadů rozesetých po celém světě. V Beto, tedy tradičním tanci věnovaném duchovi řeky Niger Ghimbalovi se do jeho vyvolávání zapojí také hadovitý tenorsaxofon Pee Wee Ellise.
Savane budou obyčejní posluchači i vědátoři zkoumat ještě delší čas, natolik je mnohavrstevné. Jeho tvůrce už sice nežije, dílo co po sobě zanechal je ovšem nesmrtelné. V Mali na to mají hezké přísloví: „Když hoří klobouk a hlava zůstane, ještě není nic ztracené“.
Jiří Moravčík
