The Vice of The People (2012)
The Albion Band
Powered Flight Music
28.01.2013 | The Albion Band se po dekádě vrátil, ovšem něco tu nesedí: chybí otec zakladatel.
Tohle se děje spíš ve vesnických dechovkách nebo mezi moravskými primáši než u kapel lámajících hudební dějiny.
Vloni přišel Ashley Hutchinson za synem a povídá mu: “Tady máš Albion Band a koukej se vytáhnout. Já končím.“
Chvíli si prý představoval, že bude z povzdálí tahat za nitky jako Brian Wilson u Beach Boys, naštěstí ho to ale pustilo a rodinné stříbro odteď leští jediný potomek: zpěvák a kytarista Blair Dunlop. Nezáviděníhodné, asi jako nutnost převzít výrobu žvýkaček neztrácejících nikdy chuť: ve filmu Karlík a továrna na čokoládu totiž hrál Dunlop, druhým povoláním herec, mladého Willy Wonku.
The Albion Band patří spolu s Fairport Convention a Steeleye Span do zásadního triumvirátu anglického folkrocku a shodou okolností, všechny skupiny zakládal baskytarista Ashley Hutchinson.
The Albion Band vedl jednačtyřicet let: udával s ním tempo, ztrácel se v průměru, na dlouho mizel úplně. Měnil názvy – Albion Dance Band, Albion Country Band, Albion Christmas – snad každou z více než třiceti desek natáčel v jiné sestavě a když si to spočítal, vyšlo mu, že pod ním hrálo přes sto padesát muzikantů nejzvučnějších jmen.
Když dal Hutchinson na vědomost předání žezla, předpokládalo se, že mladý Dunlop osloví harcovníky z minula. A kulový: vyhlášený fotbalový maniak nadelegoval do šestičlenné sestavy nováčkovské vrstevníky a jak se na Albion Band sluší a patří, žádné no name.
Má ale vůbec reinkarnace legendy v dnešní přefolkované Anglii naději na přežití? Bez strašení, ale rozhlédněme se: generace Elizy Carthy, elektroničtí Imagined Village, artrockoví The Unthanks, magazínem fRoots tlačený temný weirdlore a co teprve pseudofolkaři Noah & The Whale s Laurou Merling. Kam na ně proboha na všechny s „obyčejným“ folkrockem?
Pokud by na to Albion Band šli po pamětnicku, skončili by nejspíš jako jedna ze stovek příjemných položek populárních anglických folkových festivalů. Zeppelínovským nátlakem s mihotavými indierockovými obláčky a trefnými textovými bodanci do aktuálních britských témat ale skupinu z šedivého davu vyčleňují. Těžko podepsat názor, že tím startuje folkrockový revival, nicméně zvukově mladí určitě tuší jaký se píše rok a poslední na co myslí, je podpásové vytlačování nostalgických slz.
„Baby Albion Band“ má k dobru sympatické rozhodnutí: kašlou na elektro experimenty; drží se žánrového mustru a inovace v jejich případě znamená nastavení energického volume doprava.
Na každoročním veteránském srazu Faiportů v Cropredy by zabodovali i naslouchání modlám: našlápnutá skladba Roll Over Vaughan Williams od Richarda Thompsona by místní hippie sedmdesátileté dámy se sklenkami šampaňského určitě rozparádila.
Zpěvačka, houslistka, mandolínistka, skladatelka a co-producentka Katriona Gilmore – Dunlopova první výhra - je rozkročená mezi anglickými veterány a popovými Fleetwood Mac: její Coalville a hlas v How Many Miles to Babylon představují asi nezapamatovatelnější momenty alba. Podruhé si z kola šťastného rozhodnutí vytáhl Dunlop trumf se zpěvákem, akordeonistou a kytaristou Gavinem Davenportem: autorem nejen protiválečné How Many Miles to Babylon ale i pichlavých Theives Song, One More Day a Wake A Little Wiser.
Za nejtěžší folkrockovou munici byly považovány vícehlasé vokály a důraz na akustické nástroje. Nový Albion Band na to nezapomíná: ani v těch nejhardrockovějších chvílích.
Faces, bezmála třicet stará balada Nicka Kershawa, proto potěší fanoušky Oysterbandu, zdaleka méně už alternativní folkové punkáče nebo holky z fronty na Mumford & Sons, ale to Albion Band trápit nemusí. Sid Smith z radia BBC je navíc přesvědčený, že kapela je v dobrých rukách. A s tím se dá souhlasit.
Jiří Moravčík
