Bay Bay Bayou (2012)
Mama Rosin
Moi J’Connais
28.01.2013 | Když jódlující statkáři od Ženevského jezera se slabostí pro divoké kachny hrají cajun a zydeco z bažin Louisiany je to dost mimo obyčej. Ne dosti na tom: znějí jako Kinks říznutí T.Rex a garážovějšími Velvet Underground, jejichž slavný banán kdysi na obalu druhého alba Brûle Lentement zaměnili za chilli papričku.
„Nikdy jsme nemohli být běžnou kapelou. Mám arménské jméno, narodil jsme se v Libanonu, žiji ve Švýcarsku a hraji cajun. Dost šílený, ne?“ vysvětluje zpěvák, hráč na melodeon a houslista Cyril Yeterian. S kytaristou a banjistou Robinem Girodem a bubeníkem a valchařem Xavierem Brayem bydlí ve společném domě, pěstují zeleninu, pálí ovocnou kořalku, vyrábějí ostrou omáčku a s předcházejícími čtyřmi alby získali značný úspěch také v Anglii a nejen proto, že připomínali ranné britské kapely a nevyhýbali se blues, garážovému rocku a rockabilly. Což není příliš od věci: současný boom okolo lousiánského cajunu a zydeco dává možnost nahlédnout hlouběji do historie obou stylů, z níž vyplývá, jak postupně absorbovaly evropské tance a písně, černošské blues, jazz, rhythm´n´blues a později i rock. Doloženo předloni na Colours of Ostrava s americkou hvězdou Cedricem Watsonem.
Mama Rosin mají i další předpoklady: zpívají francouzsky, tradičním jazykem Cajunů.
Na společném turné s Blues Explosion! po Anglii se jim nabídl s produkcí Jon Spenser a pro Mama Rosin z toho vzešel zásadní obrat: jako by po pěti letech – tak dlouho existují – vlezli k lazebníkovi a při odchodu je nikdo nepoznal.
Naládoval je v newyorském studiu jako kanón psychedelií, punkem, voodoo a s posedlostí sobě vlastní zdeformoval a poškrábal dříve „normální“ zvuk, hlas Yeteriana prohnal filtry a když mu Mama Rosin občas přišli učesanější, vstoupili s kytaristou Matt Verta-Rayem (Heavy Trash) do děje. Konečný master pak dokončil Ivan Julian (dříve Richard Hell & the Voidoids).
Spenser také vsadil na zahleděnost Mama Rosin do retra:
Sorry Ti Monde s boogie klavírem a bušením do bubnů pak nemá daleko k Led Zeppelin a Paraît qu'y a pas l'Temps s melodeonem k Rolling Stones.
Zlověstnou Black Samedi se řvavým zpěvem přes megafon, škrábavými pazvuky a psychedelickým saxofonovým sólem Verta-Rayema by na žádnou cajun tancovačku v lousiánském Lafayette asi nepustili; Seco e Molhado možná ano, Bye Bye Bayou Birdy Black (part 2) taky, snad pro tu zkreslenou, odsejpávající rockabilly kytaru, ale hitem by se tam určitě staly Mailou, záměrně natočená po vzoru 60. let a francouzsky zazpívaná bluesová trvalka Sittin' on Top of the World, jediná neautorská skladba z třinácti.
Mama Rosin hrají pořád cajun se zydeco, ale nezapomínají na to, že jim u Ženevského jezera na rozdíl od lousiánských bažin plných krokodýlů hrozí tak maximálně komáří štípnutí, takže si oba styly beze strachu převzali se Spenserem po svém. Ten Mama Rosin pomohl hlavně otevřít zatím utajovanou komnatu, jednoduše jim poradil ať se s tím punkem a garáží nepářou.
Jiří Moravčík
