En Yay Sah (2012)
Janka Nabay & The Bubu Gang
Luaka Bop
28.01.2013 | Bubu je Boží hudba a svět prý něco takového potřeboval slyšet. Bubu hudba?
Dobrá otázka: až na pár lidí podobu této tradiční hudby ze severu afrického státu Sierra Leone vůbec nikdo nezná, nezmiňují se o ní ani podrobné encyklopedie a tak vše co bychom o ní měli vědět nám řekl zpěvák Janka Nabay řečený Král Bubu, donedávna kuchař fast foodu v newyorském Brooklynu.
Vlastně je to samá mystická mlhovina: bubu music prý souvisí s čarodějnickými rituály Nabayovy vesnice, na bambusové flétny se tu hraje přes pět set let a když se jeho národ Temne dal na islám, stala se součástí oslav ramadánu a islámských praktik aniž by ztratila vazbu na starověký africký původ. Víc z něho během rozhovoru nedostal ani vyhlášený odborník Banning Eyre z portálu Afropop Worlwide a to je co říct. A kam jinam se podíváte, všude se dočtete to samé.
Proč ale znát další podrobnosti, vždyť nevyřčená tajemství přitahují daleko větší pozornost a o tu Nabayovi a jeho objeviteli a manažérovi Willsovi Glasspiegelovi šlo především. Navíc, i kdybychom znali nahrávky původní bubu music, k ničemu by nám to nebylo, protože brooklynská verze představuje krystalického freestyle mutanta: maniakální taneční nakládačku se syntezátory, klávesami, elektrickými bicími, psychedelickou kytarou a těžce valivou baskytarou. Do divokých polyrytmických eskapád pak zapadá Nabayův rozsahem nevelký, přesto urputný vokál a syrská zpěvačka Boshra Al-Saadi plnící roli afrických sboristek ve formě zvolání/odpověď.
Ze všeho co Nabay v rozhovorech vypověděl vyplývá, že kapele Bubu Gang udal střemhlavý „bubu rytmus“, naznačil základní melodické linky a jak se s tím poperou, nechal na ní. Některé muzikanty přivedl Glasspiegel, takže na výsledku má výrazný podíl i on, protože vybíral cíleně. Kytarista Sleepe Douglas Shaw, klávesista Michael Gallope, basista Jason McMahon a hráč na elektronické bicí Jonathan Leland přitom nepřestávají být členy pro současnou experimentální a indie rockovou newyorskou scénu zásadních kapel Chairlift, Skeletons a Gang Gang Dance.
Na album En Yay Sah vlastně vydávají zprávu: takhle nějak si představujeme moderní africkou hudbu se starobylou aurou v těsné blízkosti psychedelie, syntetického tanečního rauše a svého leadra Ahmeda Janka Nabaye, předpokládajícího, že je za to „z boží milosti budou v Americe všichni milovat“.
Utekl sem po skončení desetileté drakonické občanské války v Sierra Leone v roce 2003. Doma patřil k hudebním hvězdám, v Americe se stal nikým. Ve skladbě Kill Me Bongo se proto vyzpívává z frustrací a odmítnutí komunity krajanů mu jakkoliv pomoc a o tom že si moc nevěří ani do budoucna svědčí překlad názvu alba: Mám strach, bojím se.
V několika jazycích zpívající Nabay se i v dalších skladbách hodně drží africké symboliky: nabádá, zkoumá a je trochu záhadný. Ve vynikající Feba ale spíš radí otcům, kterým se moc nepozdává vzhled narozeného dítěte aby z toho nepanikařili; že za to nemůže manželka ale genetika.
Esencí futuristické bubu music je závěrečná glorifikace její původní obřadní podoby: klávesami od země odpoutaná skladba Rotin – směs Santany v éře Woodstocku, Fely Kutiho a Kraftwerk.
Nabay navíc výborným debutem dokazuje, jak iluzorní jsou dnes představy o dance floorové africké hudbě vznikající v daleko jiných souvislostech mimo černý kontinent.
Už totiž dávno nepatří do ghetta world music, jak o tom kdysi naštvaně psal David Byrne, na jehož labelu Luaka Bop album vyšlo.
Jiří Moravčík
