El Aaiun Egdat (2012)
Mariem Hassan
Nubenegra
28.01.2013 | Marokem okupovaná Západní Sahara zůstává poslední africkou kolonií a zpěvačka nejpronikavějším hlasem nešťastného národa Saharawis.
Obal i název – El Aaiun v ohni – odkazuje k tragickým předloňským událostem v okupačním táboře Gdeim Izik, odkud se násilí přelilo i do nedalekého města. V očekávání kosící depky a obvyklého, jako písek mezi zuby skřípajícího pouštního blues hawl, proto otevíráte láhev těžkého vína smířeni s tím, že pro dnešek veškerá sranda končí, ale ono nic: namísto aby vás Mariam Hassan traumaticky táhla ke dnu, ozve se osvěžující jazzový saxofon a kytarista hraje způsobem jakoby pocházel z Mali nebo měl dobře naposlouchanou chimurengu ze Zimbabwe. Rozuměj: chce se vám poskakovat, ne v sedě dorážet tu láhev. Zkrátka Mariem Hassan naprosto nečekaně přehodnotila hudební doprovod.
Ne stoprocentní, přesto zřetelný distanc od hawl a příklon ke zdobivější, melodičtější a vstřícnější hudbě obraz názorově radikální zpěvačky netrhá na kusy. Ze vztekle vyjícího psa se nestala labuť, protože v textech politiky na milost nadále nebere. Za vymknutí z hudební šablony stojí složení nové kapely a dojem, že už nastal čas uložit syrové drsňáctví k ledu.
Když v roce 2005 zemřel na leukémii její dvorní kytarista Baba Salama, nahradil ho mladý Lamgaifri Brahim. On ale nic jiného než hawl neuměl, kdežto španělský etnomuzikolog a kytarista Luís Gimenez procestoval Západní Afriku, s Malijčany založil skupinu La Banda de Saba, spolupracoval se zimbabwským hráčem na mbiru Charlesem Dutwiro a během natáčení filmového dokumentu v uprchlických táborech Saharawis přišel na chuť i jejich hudbě. Mexický saxofonista Gabriel Flores v nich založil první hudební školu Enamus, kde mu pomáhal kontrabasista Hugo Westerdahl z Kanárských ostrovů. A tak jediným saharským členem nové kapely Mariem Hassan zůstává perkusista Vadiya Mint The Hanevi.
Baladická skladba Ana Saharauia (Já jsem Saharawis) nemá s pouští vlastně nic společného: jemný jazzík, uvolněný, až nasládlý hlas, namísto bubnu tebal, decentní košťáka a vrnivá basa. Arrabi al arabe (Arabské jaro) v textu navádí k myšlence, že blízkovýchodní revoluce neodstartovaly v Tunisu nýbrž v Gdeim Izik, přesto Gimenez hraje v malijských tóninách. Tarham ya Allah shuhada (Odpočívej v pokoji) s foukačkou a saxofonovým solem je bluesová dvanáctka jak vyšitá a při Almalhfa vás také napadne, jestli náhodou Mississippi neprotéká Saharou: obě skladby mají sice ryzí sílu blues, ale k posluchači si díky zpěvačce klestí cestu ve formě jakéhosi expresivního klonu. V tom je ten problém: kapela sice Mariem Hassan vyveze za hranice Západní Sahary, ona se tam nicméně démonický hlasem s prvním nádechem vrací. To se pak Gimenez s Floresem můžou snažit jak chtějí a pocta Ali Farka Tourému - Yalli mashi ani – se stejně promění v parádní číslo Mariem.
V uprchlickém táboře na jihu Alžíru prožila přes dvacet let, v gerilové válce ji zemřeli tři bratři, prodělala rakovinu a viděla tolik utrpení, že se jí nemůže nikdo divit když zaječí v neúprosných hawl Rahy el Aaiún Egdat nebo Gdeim Izik a hlasem vás doslova páře. Nepochybujete o jejím hlubokém smutku za mrtvé, brutálně zmlácené a ponížené demonstranty.
Aulad Sahara má k tradici hodně blízko, do tranzu ji s kytarou ovšem uvádí brumle – ano, brumle.
Siyant laydad se na album zatoulala těžko říct odkud: jedná se o psychedelii s kytarou a free saxofonem na pokraji sonického experimentu s nasamplovanou mbirou.
Čtyřiapadesátiletá Mariem Hassan představuje hudebního ambasadora Saharawis, světem přehlíženého národa, který měl tu smůlu, že se na jeho území chráněného dva a půl tisíce dlouhou ostudnou zdí nachází obrovské nerostné bohatství a s marockými okupanty s Francií a USA v zádech si to nikdo nechce rozházet.
Takové status quo ovšem Saharawis tvrdošíjne odmítají. Už ale neválčí, za daleko strategičtější zbraň považují hudbu.
A vychází jim to: týden po vydání se album usadilo na vrcholu evropského žebříčku world music a poselství Mariem Hassan se tak bleskově šířilo éterem. I naštvanost totiž může mít svůj půvab.
Jiří Moravčík
