Rising Tide (2012)
Mokoomba
Zig Zag World
28.01.2013 | Šestičlenná skupina ze Zimbabwe s druhým albem konečně dosáhla svého: těší se z horečnatého světového ohlasu, vlétla s ním do evropského žebříčku world music a objevila se na podzimním veletrhu WOMEX.
Zaslouženě: vesničané zpod Viktoriiných vodopádů o respekt usilovali jedenáct let.
Analogie s chudákem co ke štěstí přišel ale není na místě: přestože příběh šestice dokáže dojmout, není dílem náhody; Mokoomba nespadla z nebe jako meteorit, cestu ke slávě si tvrdě odmakala.
V podtextu příběhu vycítíme také lehkou emancipaci příslušníků nepočetného a majoritními Shony a Ndebele z vrchu přehlíženého národa Tonga. Na albu neuslyšíme mbiru music, chimurenga nebo gospelové sbory, nic co si obvykle s hudbou ze Zimbabwe spojujeme. Panafrická směs Mokoomba se sice odráží od rytmů a melodií jejich národního obřadního stylu Ngoma bontibe, energicky ale drtí funky, rapem, konžským kytarovým soukous, reggae a dokonce Latinou. Flétny z antilopích rohů a cylindrové bubny nahradily klávesy, elektrické kytary a bicí.
I během předloňského vystoupení na Colours of Ostrava nešlo přeslechnout, že Mokoomba připomíná natlakovaný kotel, jehož energii je potřeba správným způsobem vypustit. Postarala se o to producentka Manou Gallo, zpívající baskytaristka z Pobřeží slonoviny s vlastní obdivuhodnou kariérou i bohatými zkušenostmi od kosmopolitní belgicko-konžské skupiny Zap Mama.
Gallo se sluší vyseknout hlubokou poklonu: Mokoombu nezbavila loajality ke kořenům, neodstřihla od dosaženého zvuku a nezahnala do uniformního afropopu. Neignorovala k mohutnosti Salifa Keity se blížící hlas Mathiase Muzaza a vytáhla ho na forbínu, bez proměny kapelu ven ze studia ovšem nepustila. Do každé z tuctu skladeb dosadila hostující muzikanty, nezřídka s nepatřičnými nástroji – cello, kora, klavír – nasadila afrobeatovou dechovou sekci, ke zpívající mužským postavila svou backvokalistku Lene Nørgaard Christensenz a sama se občas přidala s funky vystřelovanou baskytarou, hlasem nebo elektronikou.
Blíží se to k rouhání, Manou Gallo neměla nikdy problém svými alby zaujmout, pokud ale v budoucnu dojde na rekapitulaci, ze všeho nejvíc nikdo nezapomene na její produkci Rising Tide.
Národ rybářů a lovců Tonga žil tisíc let v údolí řeky Zambezi na severu dnešního Zimbabwe. Sousedů se stranili, spokojení v dobrovolné izolaci kam „nepronikli jezuité ani coca-cola“ jen občas nějaký ten cestovatel – David Livingstone a Emil Holub - nebo vědci s etnomuzikology, neschopní uvěřit tajům svérázné kultury národa pod ochranou říčního boha Nyaminyamiho (napůl hada, napůl ryby). V roce 1950, kdy Zimbabwe ještě neexistovalo a území spadalo pod nezávislý stát Federation of Rhodesia and Nyasaland, se jeho vláda rozhodla postavit na Zambezi jednu z největších vodních elektráren na jakou si lidé troufly - Kariba Dan - čímž vzniklo úplně to největší umělé jezero na světě. Co na to Tongové nikoho nezajímalo a protože tomu nedokázal zabránit ani o pomoc požádaný Nyaminyami („rozpoutal“ sice dva roky po sobě silné záplavy, po níž zůstalo mnoho mrtvých dělníků a přehradu tím málem zničil, ale na víc asi neměl) armáda národ naložila na náklaďáky a vyvezla na náhorní plošiny, kde mu zůstaly jen oči pro pláč: žádná řeka, jen sucho a kamení, namísto rybolovu a lovu potraviny na příděl.
Tahle lekce z historie není bezdůvodná, už třeba pro pochopení názvu alba Příliv a textu Muzazou naléhavě vyzpívané vrcholné skladby alba Masangango otevřené pouštně bluesovou kytarou na kterou naváže kora a dechaři: “Potřebuji se vrátit ke svým rodičům. Lidé se mě ptají, proč jsem se k tomu rozhodl a já jim odpovídám, protože jsem tu prošel obřadem mužství a starci mě naučili jak komunikovat s předky co leží v hluboké vodě.“ Zakotvenost v jižní Africe a ozvěnu Simonova Gracelandu dokládá Misozi, částečně i Nimukonda, kdyby se nečekaně nepřevalila do reggae. Strhující Mwula potvrzuje jak všichni dokupy umějí skvělé zpívat ve složitých harmoniích a hitová Njoka mistrné zvládnutí rapu a beatboxu.
Pokud hledáte moderní africké album, neváhejte, Mokoomba ho právě natočila.
Jiří Moravčík
