Songs of Freedom (2011)
Nguyên Lê
ACT Music
10.12.2012 | Může Roberta Planta nahradit žena? A Stewie Wondera muezzin?
Myslíte, že existuje rozdíl mezi tím, kdyby se kterýkoliv západoafrický hráč na balafon rozhodl pustit do křížku s horňáckou cimbálovkou a tím, když vietnamský jazzový kytarista složí poctu rockovým popovým ikonám 60. a 70. let a vyjde z toho občas Bollywood jako u wonderowské I Wish? Asi ano, Afričanovi by se do toho určitě zapletla pentatonika, kdežto Nguyên Lê vyrostl na Deep Purple ale jinak to vyjde nastejno: například zeppelínovská Whota Lotte Love s marimbou, indickými tably a řezavým hlasem korejské zpěvačky Youn Sun Nah nemá daleko ke zjevení; stejně tak Black Dog s hlasem fenomenálního Dhafera Youssefa, loutnou guimbri a gnawa karkabusy. Ve svatý obrázek se stejně jako celé album ale rozhodně nepromění, procesí se za ním nepotáhnou. Nejedná se ani o šponování trpělivosti nic neodpouštějících rockových pamětníků, ani postmoderní křížení pátého přes deváté. Je v povaze jazzmanů nakládat se standarty jak se jim zlíbí a Nguyên Lê zakladatelům popové kultury a autorům až natolik mystických písní, že už dnes patří každému, prý ale albem napsal pouze obdivný dopis. Přesněji řečeno, v jeho zorném úhlu se po ódě na Hendrixe z roku 2002 ocitli vedle Zeppelínů, Janis Joplin, Stewie Wonder, Cream, Bob Marley nebo Iron Butterfly.
S triem - Illya Amar (vibrafon, marimba, programování), basista Linley Marthe, bubeník Stéphane Galland – nabízí v jazzovo-arabsko-indických verzích klasiky zpěvákům příležitost blýsknout se po svém a dosahuje u toho nečekaných výsledků.
Dokážete si představit beatlesácké Come Together s jazzovými hlasy Julia Sarr (Senegal), Himiko Paganotti (Japonsko), Ousman Danedjo (Francie) a David Linx (Belgie)? Nebo Eleanor Rigby s dvoustrunnými čínskými houslemi erhu?
Neděste se předem, je to výborné.
Jiří Moravčík
