Djeli (2012)
Djeli Mousso Condé
Socadisc
14.10.2012 | Djeli Moussa s korou nikdy neexperimentoval, rozezníval ji výhradně osobitou virtuozitou a dosavadní kariéra šlachovitého padesátníka se dá zjednodušeně shrnout: prvotřídní sideman.
Určitě jste ho zažili na koncertě a postřehli na obalech desek, což jako eskalátor ke slávě moc nefunguje, Djeli Moussa ale pomáhal definovat a do napětí šponovat hudbu tolika kapacitám, že na tom vlastně ani nesejde. Pro samou práci pro Manu Dibango, Salifa Keitu, Alpha Blondyho, Richarda Bonu nebo Hanka Jonese neměl čas sám na sebe. Devět let staré album Aduna natočené s americkou zpěvačkou a klavíristkou Janice DeRosa bylo tak jediným s jeho svítícím jménem.
Djeli to už je jiná: pozornost si zjednává sám. Nabízí výbušné guinejské funky s melodiemi z nejvyššího stupně rozkoše kontra reggae, jazz, Latina a flamenco. A rovněž srostlost v jazyce bambara zpívajícího griota s prostředím a vlivy pařížské čtvrti Ménilmontant kde žije bezmála dvacet let a odkud si vytáhl do kapely dva bělošské muzikanty: francouzského bubeníka Vincenta Lassalle a basistu Jouni Isoherranena z Finska.
„Radostná hudba míru a lásky“ se strefuje do nálady i easy rockerům. Djeli totiž střídá koru s kytarou, ale zároveň předvádí oba směry: na kytaru hraje jako na koru a opačně, s jednadvaceti strun jakoby patnáct ustřihl. Tvrdí také, že skládá výhradně na kytaru, s čímž se u západoafrických harfeníků jen tak nesetkáte. O to víc jsou Djeliho skladby Evropanům přístupnější, nic jim nezjednodušuje, ale ani nekomplikuje.
Jiří Moravčík
