La guinéenne (2012)
Mory Kante
Discograph
14.10.2012 | Návrat v plné síle. S velkým orchestrem, norskou dechovou sekcí a producentem Philippe Avrilem.
Mory Kante u nás zatím prohrál na celé čáře a ne vlastní vinou: dramaturgové Rock For People si ho bez nadsázky vytáhli v roce 2007 jako předpokládanou výhru z klobouku štěstí, leč Kante z Nové Guinei jak byl zpočátku avizován, tehdy jel „ztišené“ turné s akustickým albem Sabou a to na rockery opravdu nebylo a většina z nich utekla jak nejrychleji to šlo. Mory Kante pochopitelně „šlápl na brzdu“ a bylo po koncertě. Přitom to s lidmi umí, s početnou kapelou je dokáže spolehlivě spolknout a čistě teoreticky, vyrazit proti nim tehdy s nadupaným albem La Guinéenne, možná by se na úprku obrátili. Minimálně dechaři, o bubenících škoda mluvit, by je bystře sfoukli do „bezhlavě tančícího stáda“. V hudbě dvaašedesátiletého Kanteho se okolo guinejského základu – „griotství je mou krví, podstata mého já“ – přesmýkávají ty chytřejší výdobytky popmusic. „Nebráním se jazzu, rhytm’n’blues, rocku nebo kubánské salse, tedy rytmům z míst odkud pocházím, protože mám v úmyslu jim vrátit jejich africkou duši“, řekl Kante.
Bez jakýchkoliv předsudků sahal po naprogramovaných bicích, syntezátorech a dechové sekci nařídil přiblížit se co nejvíc Jamesovi Brownovi. Na výstupu tahle taneční fúze dostala název „kora techno music“.
Dancefloorová skladba Yeke Yeke – v Guineji tímhle zvoláním dávají holky klukům najevo, že mají zájem – se od roku 1987 dočkala nejrůznějších mnohajazyčných obměn, zremixovali ji Hardfloor, byla použita v soundtracku filmu The Beach a má se za to, že prodávanější africký singl ani neexistuje.
Mory Kante pochází z váženého griotského rodu a původně hrál na balafon. Když ve čtrnácti letech nastoupil do legendárního malijského orchestru Rail Band, kde na postu zpěváka vystřídal Salifa Keitu, přešel postupně k harfě.
V roce 1983 se přesunul do Paříže, centra bujícího afropopu a začal vydávat úspěšné desky které ho pomáhaly formulovat a přitáhly ke Kantemu značnou pozornost. Viděno zpětně, patřil také k málu Západoafričanů otevřeně mluvících o podstatě a poslání kasty griotů.
„Dnešní griot bez problémů komunikuje s národy celého světa. Nejen tedy uvnitř své vlastní společnosti, ale i mezi rozdílnými kulturami a přitom říkat: jsem griot a činím tak prostřednictvím své hudby. Všichni přece žijeme na planetě Zemi, bohatí, chudí, střední vrstvy… všichni žijí na stejné zemi. A každých dvacet čtyři hodin se planeta Země otočí a každý s ní. Jakoby jste letěli letadlem - první třída, ekonomická třída. Letíte a přistáváte. Člověk je jako baterie ve voze, máte plus, máte minus a když to spojíte, dochází k reakci. Tak vzniká energie. A je na lidech aby řídili tyto klady a zápory. Grioti se svými znalostmi si tohle všechno uvědomují a jejich presentace obecné kultury mezi všemi civilizačními vrstvami se odvíjí z poznání, že lidé této planety mají dohromady stejné vlastnosti a potřeby. A se svou hudbou potom chci docílit, aby se svět dozvěděl co jsou grioti, co všechno znají, co mohou lidem nabídnout i mimo západní Afriku. Jedině tak se mnou mé znalosti nezemřou. Dávná tradice říká, že grioti předávají své vědomosti svým synům, což už několik let dělám, nicméně vedle toho se starám o to, aby přinášely prospěch všem,“ uvedl Mory Kante a upozornil, že ačkoliv si za druhý domov zvolil Paříž, s Guinejí neztrácí kontakt a snaží se jí – i přes svou funkci při OSN - všemožně pomáhat. V hlavním městě Conakry například vybudoval Morykantea: rozsáhlý kulturní komplex nahrávacích studií, koncertních sálů, hotelů a restaurací.
Ze všech Kanteho alb se La Guinéenne tématicky dotýká Guineje nejvíc. Věnoval ho nadále upozaděným a sňatky zneužívaným ženám, oslavuje mládež, fundovaně radí a v reggae Malibala projevuje vděčnost Malijčanům, co mu dali kdysi šanci. Do studia pozval skoro třicet muzikantů z Guineje, Mali, Senegalu, dechaře z Norska a nechal s vést producentem Philippe Avrilem.
Jiří Moravčík
