Bending The Dark (2012)
Imagined Village
ECC
01.10.2012 | Už se nepovažují za projekt, ale za stmelenou skupinu. A s novým albem prý bojovali o přežití.
Emocionální vyjádření leadra Simona Emmersona má ale reálný základ: Imagined Village náhle, z důvodu těžce nemocné manželky Normy Waterson, před natáčením opustil dosud nenahraditelný zásobitel repertoáru a ochránce stáda, morální a hudební ikona Martin Carthy. Nakonec se do studia i ke koncertování vrátil, ale přišel k hotovému: kapela mezitím přehodnotila zavedenou koncepci, pracovala naprosto odlišným způsobem a s výborným Bending The Dark v podstatě začíná psát novou kapitolu.
Bez Carthyho by se na Imagined Village puristé a pochybovači v počátku vrhli jako hladoví vlci a roztrhali je nejspíš na kousky. Anglický folk se totiž ještě nikdy předtím nedostal pod tak těžkou palbu hřmějícího drum´n´bass a pákistánského bubnu dhol. Houslení s akustickými kytarami ve Scarborough Fair najednou přerýval zvuk sitaru, nadýchané folkaření neústupní Transglobal Underground a baladu Tam Lin nechal Carthy odrepovat radikální osobností Dub poetry, dredatým rastafariánem Benjaminem Zephaniahem. Tím co od královny odmítl převzít britského impéria.
Na předcházejících dvou úspěšných albech se Carthymu s Emmersonem do služby nahlásili samí velikáni: Chris Wood, Billy Bragg, Paul Weller, Tunng, Ian Anderson, Ben Mandelson, The Cooper Family a spousta vážených anglických folkařů, kteří se sice museli během trip hopové jízdy za účasti „cizinců“ občas něčeho držet, nicméně „vizi setkání opatrovníků minulosti a nezdvořilých architektů budoucnosti“ věřili a nasadili všechny síly, aby Imagined Village mohli triumfovat.
Simona Emmersona jistě znáte, takže víte, že i se svým Afro Celt Sound System nemá s hlasitostí a dubovým duněním slitování: Carthy s dcerou Elizou si ale u Imagined Village míru únosnosti pohlídali, stali se zárukou, že skladby z národního hudebního pokladu moderna nesešmelcuje. V projektu se dbalo na vyváženost vokálů, akustických nástrojů a elektroniky. Nové úpravy tradiční skladby proto vyloženě rozsvěcovaly a mladá generace na ně mohla tančit.
Na konci roku 2010, uprostřed turné Martin Carthy spěchal za Normou: šlo ji tehdy opravdu o život. V březnu 2011 sice vystoupila hrobníkovi z lopaty, s manželem ovšem neustále po boku. Do to nahlásil odchod také Chris Wood, už dříve tvrdící: „Pokud budeme pořád spoléhat pouze na Carthyho tradiční zpěvník, nepřežijeme.“
A tehdy nastala situace, jakou Simon Emmerson nikdy nepředpokládal: nutnost pokusit se, jako jiné kapely, složit si autorské skladby; občas do nich sice použít nějaký úryvek či motiv a část textu z lidového fondu, ale jinak sakumprásk vlastní.
„Bylo nám jasné, že pokud chceme jít dopředu, musíme začít psát originální materiál zahrnující současné společenské problémy, stejně jako odraz naší anglické hudební identity s kořeny v lidové tradici,“ řekl Emmerson a tak se také stalo a Imagined Village najednou komentují ekonomickou krizi, demonstrace, rodičovskou paranoiu z internetu, promarněné politické příležitosti a netoleranci k přistěhovalcům. Doposavad se k přítomnosti vyjadřovali skrze obecnou platnost lidové poezie, na albu Bending The Dark pojmenovávají a odkrývají příznaky doby vlastními slovy, nezaštiťují se moudry vesnických, často neznámých autorů. V historii kapely to berme za přelomový moment.
A dál: najednou neměli k dispozici notoricky známé a silné melodie, zásadní přísavek nerozhodných folkových posluchačů, v jejichž spektru se Imagined Village odráželi ke zvukovým bakchanáliím. Skládají tedy sami: po jednom, po dvou, po třech, napřeskáčku, s výpujčkami „od lidu“ i bez nich. V odstínech a pravidlech svého zaměření, překvapujíc jeden druhého: s dechy gradující skladu Fisherman si klávesista Simon Richmond představoval jako lyrickou oslavu severní Anglie, u Elizy Carthy se ale přepočítal. Vášnivým hlasem, ve studiu zmohutnělým sborem, ho ódu na přírodní krásy v textu podporující londýnskou okupační demonstraci před katedrálou sv.Pavla přinutila proměnit v rockovou fanfáru ve stylu tamního rodáka, bondovského skladatele Johna Barryho. Vykolejila ho ještě jednou: do hotového základu mu vložila tradiční píseň o vraždícím kapitánovi a tím prokleté lodi New York Trade. Richmond se ale nedal: k houslící a zpívající Elize a Carthymu s akustickou kytarou zakomponoval sitar Sheemy Mukherjee, tabla Johnny Kalsiho a birmighamské dechové trio The Kick Horns známé z alb Baaba Maala a Femi Kutiho.
Vrcholem alba je bezpochyby Bending The Dark, skladatelský a produkční derivát multižánrovosti Imagined Village od Sheemy Mukherjee: Carthy nasadí klezmer swingový rozjezd, přes něho se převalí těžký dubstep protknutý něžnějšími pasážemi se sitarem, kytarou, houslemi, indickým vokálem, klavírem, ale konec dvanáctiminutové perly vybuchne do bubenického souboje Andy Gangadeena s Johnnym Kalsim v šumu elektroniky.
Get Kalsi představuje další Kalsiho parádemarš: prý poctu soundtracku čtyřicet starého klasického gangsterského filmu Get Carter. Slavný anglický skladatel Roy Budd použil cembalo a tabla, což Kalsiho přivedlo k elektro bhangra masakru s dholem.
Sick Old Man je drum´n ´bassová Elizina variace na oblíbenou tradiční píseň Raggle Taggle Gypsies a Washing Song její jímavá ukolébavka s klavírem a akordeonem Saula Rose.
Zvukově vrstevnaté elektro dubové skáčko na bázi anglického folku The Guvna postrádá text, ten si máme rozklíčovat ze slangového slovníku Urban Dictionary nahodile vybrané věty: tajemní proroci skrytí ve stínu čekají na nic netušící staré ženy.
Novou posilou Imagined Village se stala zpěvačka a houslistka Jackie Oates, aktuální hvězda anglického folku.
V otvíráku alba se uvádí jako na divadelní forbíně: a cappella odzpívá mrazivou tradiční baladu Captain’s Apprentice. Patří ji také sólový part v Winter Singing: Emmersonova temná slova a výrazná melodie ale rytmus rozpustilého tance kabm pemp z Cornishe s elektronikou, odvázanými houslemi a hostujícími zpěváky skupiny Mawkin posunuly docela jinam.
Imagined Village si drží pozici věrohodných experimentátorů tradice v mezích zdravého rozumu. Nenamachrovaných potřebou za každou cenu samoúčelně šokovat a uzmout si právo jediných vykladačů žánru anglického folku v multikulturní Británii. Je to s nimi nyní ale jasnější: změnili metodu, zaklapli Carthyho sbírku a není vůbec jisté, jestli těmi vykladači ještě do budoucna chtějí být.
Jiří Moravčík
