Ablaye Thiossane (2012)
Thiossane Ablaye Ndiaye
Syllart
19.08.2012 | Návrat předpokládaný asi jako návrat dinosaurů. Pětasedmdesátiletý senegalský zpěvák Thiossane Ablaye Ndiaye natočil první album svého života a znovu se stal tím, čím byl v 50. a 60 letech: zářivou hvězdou. Předesláno skeptikům: nevyhaslou.
Významný senegalský producent Ibrahim Sylla neměl zapotřebí přemlouvat zpěváka k návratu pouze pro jeho i vlastní potěšení nebo k osvěžení paměti. Nesázel ani na nekritickou uctivost, notabene nostalgii. Když mu prý Ndiaye přinesl kazety se čtyřiceti novými skladbami, slyšel v nich potenciální hity. A na ty měl strůjce úspěchů Salifa Keity nebo Mory Kanteho vždycky čich. Album je proto radost poslouchat, nepřipadáte si jako v domově důchodců, protože producent si po “cohenovsku“ elegantně poradil s nutným předpokladem, že ačkoliv Ndiayeho hlas získal na vrásčité patině, na síle při sedmi křížcích něco samosebou ztratil. Pozval do studia Ndiayeho dávné i nové přátele: zpěváky z Orchestra Baobab - Assane Mboup a Balla Sidibé – vokalistu skupiny Africando Medoune Diallo nebo pramáti senegalských zpěvaček Khar Mbaye Madiaga.
Ndiayeho neregistrují ani jinak podrobné encyklopedie a pro Senegalce dnes představuje především respektovaného malíře a výtvarníka, jehož obrazy a tapisérie visí v mnoha světových galeriích. Ti starší ale pamatují, jak to od roku 1952 s kapelou Star Band roztáčel v dakarských klubech a bezkonkurenčně okupoval rádia s tanečně nevázanou afro-kubánskou hudbou namixovanou s wolofskými rytmy, konžskou rumbou a jazzem. Jeho skladbu Talene Lamp Yi prohlásil dokonce osvícený senegalský president Léopold Senghor hymnou prvního Festivalu černošského umění organizovaném z jeho popudu v roce 1966 v Dakaru za účasti Duke Ellingtona i Dizzy Gillespieho.
Ndiaye ve městě vystupoval v Miami, klubu k němuž se váží osudové chvíle senegalské hudby. Se Star Bandem v něm po večerech hostoval mladý Youssou N´Dour, brzy se ale otrkal, postavil si vlastní kapelu Etoile de Dakar a s výbušným mbalaxem, konečně jasnou senegalskou popmusic, odsud vypudil všechnu decentní kubánskou houpavost. Mezitím do klubu jednoho večera vstoupil Balla Sidibé, Ndiayemu přetáhl šest členů Star Bandu a založil s nimi Orchestra Baobab, což zpěváka přivedlo k rozhodnutí vykašlat se na hudbu a do budoucna se věnovat výhradně výtvarnému umění. Než předloni potkal Ibrahima Syllu…..
Ten bělovlasého zpěváka neusadil do přemodernizovaných a zničehonic jiných hudebních kulis, nenechal ho také bilancovat: dávno reprezentuje pouze skladba Talene Lamp Yi; ovšem v nové úpravě a na jejím vkusném proklouznutí do současnosti lze demonstrovat Syllův záměr. Přírodě nikdo neporučí, mládí Ndiayemu zpívajícímu v jazyce wolof vrátit nemohl, starcův elán proto povzbudil doprovodnou kapelou, jejíž někteří členové mají s „omládnutím“ dobré zkušenosti: výtečný saxofonista Thierno Kouyaté a kytarista Lofti Benjeloun z Orchestra Baobab nebo kytarový velikán konžské rumby Papa Noel.
Ve strhujícím duetu Siket – bajce o koze – s Khar Mbaye Madiaga pak zpívají o „dělání věcí podle svých schopností“.
Trhákem alba je určitě sabary rozbubnovaná skladba Lat Dior, kdy se Ndiyae hlasově vypne k takřka neuvěřitelnému výkonu. Téma si o to řeklo: Lat Dior Diop byl v 19. století hrdinským vůdcem wolofského království Cayor, který se úspěšně dokázal postavit francouzským vojskům.
V pomalu plynoucí Ndiaye Diatta Ndiaye se skvělou kytarou zpěvák jako správný griot v příběhu postupuje po rodové linii až do říše Djolof odkud pocházejí jeho předci.
Skladbu Laye Woyena Laye zamýšleli všichni jako hold v 70. letech tragicky zesnulému zpěvákovi Orchestra Baobab Laye Mboupovi a protože album uzavírá, Ndiaye s Medoune Diallo se ze sebe vydají všechno a kapela nasadí pekelné tempo.
Jako kdysi v klubu Miami.
Jiří Moravčík
