Folila (2012)
Amadou & Mariam
Nonesuch
19.06.2012 | Název alba se z bambarštiny překládá nejčastěji jako „hudba“, v Mali ale znamená spíš výzvu: pojďte si zahrát. A jako už tolikrát v minulosti, nevidomé manželské dvojici z Mali neodmítl nikdo z oslovených. Teď hvězdy nezávislé rockové a popové scény.
A protože je Folila koncentrátem původně zamýšleného dvojalba – to domácí mělo být čistě akustické - do studia dorazila také silná malijská ekipa: například Bassekou Kouyate s loutnou ngoni nebo klávesák Idrissa Soumaoro, znalcům dobře známý „utajený západoafrický drahokam“.
Miláčci world music, titulují manžele honosně média i posluchači, a ze srdce jim to přejme, protože si ho v uplynulých třiceti letech tvrdě odpracovali. Můžeme se sice domnívat, že svět hlavně podlehl příběhu zamilovaných slepců, jednomu z nejznámějších na globální hudební scéně, a proč by ne, provází ho až krystalicky čisté romantické přesvědčení o síle lásky, čteme-li ho ale pozorně, vyjdou z něho především jako Afričané věrní své celoživotní víře v prolínání Afriky se Západem. Kytaristovi Amadou Bagayoko a zpěvačce Mariam Doumbia dnes proto neodolají ani ti, kteří si ještě donedávna nedokázali představit, že by je mohla někdy bavit africká hudba.
Proč? Na to je celkem snadná odpověď: nepocházejí z kasty griotů, netíží je tradice a Bagayoko se nikdy netajil obdivem k Led Zeppelin, Pink Floyd, Ericu Claptonovi nebo Santanovi. Od samého začátku měli také v kapele bělošské muzikanty, takže jejich z afrických kořenů nic netratící energický bluesrock zněl západním posluchačům povědomě. Francouzský producent Marc Antoine Moreau z toho vytěžil maximum: k dvojici přitáhl pozornost U2, Coldplay, Baracka Obamy a takřka dokonale mu vyšel tah s produkcí od Manu Chao. Album Dimanche a Bamako se díky němu stalo v roce 2005 nejúspěšnější a nejprodávanější nahrávkou world music na světě. Následující Welcome To Mali (podílel se na něm Damon Albarn) dokonce potkala nominace na Grammy, takže Amadou & Mariam dosáhly svého: stali se z nich velké hvězdy bez nutnosti kompromisů.
Předpokládalo by se, že toho, jako jiní, využijí k hlubšímu ponoru do Afriky, nicméně i na albu Folila manželé trvají na svém: nás to se Zápaďáky pořád baví.
Ne úplně všechny skladby patří k vrcholům jejich tvorby, kdyby ve Wily Kataso nezpívali Tunde Adebimpe s Kypem Malonem (TV and The Radio) možná byste ji přeslechli, Metemya s Jake Shears od Scissor Sisters se určitě zařadí ke koncertním trhákům, ovšem takových a lepších mají Amadou & Mariam v zásobě víc než dost. Nesedla si s nimi ani britská zpěvačka Ebony Bones: C'est Pas Facile Pour Les Aigles zní vlastně tuctově a rapování brooklynského Theophiluse Londona v Nebe Miri nasládle.
Někdy méně může být vlastně více, pomyslíte si, protože ty skladby by dvojice v zádech s krajany utáhla s přehledem sama – viz Sans Toi a Chérie.
Pokud se na album bude v budoucnosti vzpomínat, tak pro mimořádně strhující hit Dougou Badia s dravým hlasem americké zpěvačky Santigold a kytarou Nicka Zinnera (Yeah Yeah Yeahs) a pouštní blues Bagnale s tuarežským kytaristou Abdallahem Oumbadougouem.
A ještě pro něco: přítomnost kontroverzního francouzského rockera Bertranda Cantata; dokonce čtyřnásobnou. Oh Amadou je vynikající rockové blues, Africa Mon Afrique jakbysmet, sehraní jsou také v Another Way a Mogo, protože Cantatův vypjatý škrábavý vokál a foukací harmonika si s hudbou Amadou & Marim velmi rozumí, vlastně do ní leader už zaniklé rockové skupiny Noir Désir evidentně dal úplně všechno co umí.
V čem je tedy problém? Cantat v nepříčetném opileckém rauši ze žárlivosti v roce 2003 zmlátil svou ženu Marii Trintignant (dceru známého herce), která následkem toho zemřela. Odsoudili ho na osm let a když po půlce pustili, rozzuření Francouzi mu vypálili barák a dodnes Cantatovi nemohou přijít na jméno. Malijčané ho nerehabilitují ani nezbavují odpovědnosti, pouze mu bez jakéhokoliv komentáře dávají novou šanci.
Jiří Moravčík
