Afro-Beat Soul Sisters (2012)
The Lijadu Sisters
Soul Jazz Records
19.06.2012 | V uplynulých třiceti letech provozovaly sestry Lijadu v newyorském Brooklynu africkou magii. Aniž by jen ťukly do vlasce archivních rybářů, stejně je z hlubin zapomění, tak trochu proti jejich vůli, vytáhli.
U Knitting Factory Records se identickým dvojčatům chystají vydat všechna čtyři alba s nimiž v 70. a 80. letech bořily žebříčky v Nigérii, label Soul Jazz vrací sestřenice Fely Kutiho a Wole Soyinky do hry touto třinácti skladbovou kompilací.
Afrika žije dneškem, hlavně hip hopem, bez nostalgické potřeby vracet se k historii. Nedostává se jí ani financí, takže roli objevitelů vzácných nahrávek na sebe berou západní vydavatelé. Fascinovaní zlatou érou africké hudby nám osvěžují paměť bez ohledu na některá tabu. Jakkoliv totiž Lijadu Sisters cinkaly hitparádovým zlatem, šovinistům lezli příšerně na nervy dožadováním se ženských práv a politikům s provokativními názory, takže není vůbec jisté koho by dnes v Nigérii čtyřiašedesátileté sestry Kehinde a Taiwo ještě zajímaly.
Vzepřely se tehdy i hudebně: kurážně odmítly afrobeat jako jediné kariérní východisko i role usouložených doprovodných vokalistek. Vsadily na vlastní skladby, směs jorubských rytmů, ghanského highlife, reggae, jihoafrického bubblegumu, funky a soulu. Patřily k hrstce žen které v nigerijské hudební macho branži prorazily. Už s první deskou Mother Please (69) se také dočkaly silné podpory: Felův parťák, creamovský bubeník Ginger Baker je sebou vzal na turné do Evropy a s Taiwo dokonce žil.
S nigerijským producentem a multiinstrumentalistou Juliusem Adeniyim „Biddy Wrightem“ natočily čtyři alba: Danger (76), Mother Africa (77), Sunshine (78) a Horizon Unlimited (79). Hrály ve filmech, televizních seriálech a užívaly si statut hvězd. V roce 1988 odjely se slavným nigerijským kytaristou King Sunny Adé do Spojených států a neměly nouzi o koncerty. Nabídky k dalšímu natáčení ale odmítaly, stáhly se do ústraní a začaly v New Yorku praktikovat okultní léčebné a věštecké obřady yorubského náboženství ifa. I kdyby se chtěly vrátit, dost dobře to nešlo: v roce 1996 si po pádu ze schodů Kehinde těžce pochroumala páteř.
Zapomenuté, smířené s osudem je objevil Willie Glasspiegel z portálu Afropop Worldwide a přemluvil Tima Putnama od Knitting Factory Records k znovuvydání jejich klasických čtyřech alb. Mezitím v lagoském archívu studia Afrodisia pátrali také lidé ze Soul Jazz Records a Lijadu Sisters jsou zase v kursu. „Konečně se přišlo na to, že i nigerijské ženy mají vlastní mozek,“ okomentovala nečekaný boom Taiwa; a prý se už sestry poohlížejí po kapele.
Pokud by zafungoval pouze příběh Lijadu Sisters, do něhož patří i přátelství s Jamesem Brownem, dalo by se to pochopit, k jejich hudbě by to bylo ale nespravedlivé.
Brilantní vokální harmonie sester míří hodně do černé Ameriky; žádné eruptivní ječení na které jsme od živelných afrických zpěvaček zvyklí, myslete si na třeba na The Pointer Sisters jak se všude píše. Drží se unisono při sobě, cítíme emancipační důraz na slova a chuť užít si melodické refrény. Pravidla rytmů určuje spíš funky basa, než artilerie bicích, i ty se ale jorubsky rozbuší do komplikovanějších struktur. Pohov mají ve většině skladeb také kytary: vyšperkovaná sóla se přiklánějí k šedesátkovému beatu, za afrobeatový horizont s nekonečnými figurami se vydávají zřídka.
Médiem skladeb jsou prosvěcující varhany vytěžující bez uzardění americký pop. Tak lze ostatně popsat i hudbu Lijadu Sisters: příjemný, místy dokonce obskurní, i po tak dlouhé době zajímavý kvalitní pop.
Sestry sice zpívaly jorubsky, největší hity ale v angličtině. Universální milostná a bezstarostná témata narušují ostřejší komentáře: Pane, ustrň se nad hladovými dětmi, napráskat všem zkorumpovaným úředníkům, ženy přestaňte být mužskými matracemi.
Propuklý zájem o Lijadu Sisters má otevřený konec a patří k němu velký otazník, tedy pokud by je znovu zlákala podia, to že o nich víme, nám ale pomáhá pochopit jak to tehdy všechno probíhalo.
Jiří Moravčík
