Stockholm-Dakar (2011)
Soussou & Maher Cissoko
Ajabu
24.04.2012 | Urostlý Senegalec a blonďatá Švédka. První co vás možná napadne, nebude mít zřejmě s hudbou nic společného, i když jsou manželé. Ona navíc hraje také na koru, další důvod mít se na pozoru.
Nedejte ale na první dojem, ve skutečnosti se jedná o velmi příjemné, zpěvnými melodiemi prošpikované, místy pěkně rytmicky dravé album zasnubující švédské folkové písničkářství s hudbou senegalského regionu Casamanche, reggae a hip hopem.
A mimochodem: švédsko- senegalská dvojice Ellika Frisell & Solo Cissokho už v roce 2002 dokázala, že podobné fúze mohou mít silný potenciál, vždyť s albem Tretakt Takissaba zvítězila v prestižní anketě BBC Awards for World Music v kategorii Hudební křižovatky.
Vřelý a dlouhodobý vztah skandinávských zemí k západoafrické hudbě potvrdila i spolupráce veteránského švédského folkového revivalisty Ale Möllera s gambijským hráčem na koru Alagie Mbyem. Ten doma i ve Stockholmu vedl hudební školu, kam se přihlásilo dost Seveřanů a mezi nimi vášnivý obdivovatel jednadvacestirunné kory: otec Soussou (vysvětlení pro dceřino exotické jméno).
Rodačka ze švédského Skåne od sedmnácti let zajížděla do Senegalu a s nutným svolením griotů studovala hru na koru; tím pádem i historii, jazyky a poslání vážené kasty hudebních kronikářů, tedy žádné povrchní turistické brnkání. To je dost důležitý moment: „oficiálně“ se do té doby se jako první s ženám zapovězenou harfou na veřejnosti ukazovala Sona Jobarteh, vnučka váženého malijského griota Amadu Bansang Jobarteho a sestřenice světově proslulého hráče Toumani Diabateho. A že okolo toho bylo v Senegalu řečí. Emancipace s tím přitom nemá nic společného, zkrátka griotkám už celá staletí kora nepatří a basta. Když tedy výše zmíněný Solo Cissokoho pozval mladou Soussou domů, vyjádřil ji tím podporu, aniž by tušil, že se zamiluje do jeho bratra Mahera.
Tenhle zdánlivě neperspektivní, nedůvěru vzbuzující milostný příběh nicméně vyústil v roce 2008 albem Adoune a odborným prohlášením dvojice za Nejlepší umělce švédské world music. Ke koncertům je pak přibrali Salif Keita, Amadou & Mariam a Toumani Diabate.
Láska – manželská, všeobjímající i duchovní - na albu tryská z každého druhého slova, místy protivné vám mohou přijít proklamativní poselství typu „všichni žijeme na jedné planetě a jsme si podobní, vždyť jsme přece lidé“, vynecháte-li ale booklet, zůstanete všeho víceméně ušetřeni: většina autorských skladeb je zpívána švédsky nebo v jazycích mandinka a wolof; emotivně vyklenutá milostná Closer, kdy Soussou v refrénu anglicky žádá „přijď ke mně blíž a netrýzni mě“ je výjimkou.
Folkově jemný hlas Soussou si sedl s Maherovou halekavostí: střídají se, zpívají společně, jeden druhého doplňuje, byť jen v podkresu a v reggae hitu Jang-Fata oslavujícím Afriku s nimi rapuje hvězdný Timbuktu – napůl Švéd napůl Malijec.
Soussou s akustickou kytarou se kory na albu dotkne pouze jednou: ve vyznání dceři Sun-Kotou Njiima.
Celé album se žene ve skutečně nezkrotném afrofunku, chvěje se strunami kory, loutny ngoni Oumara Kouyateho, elektrických kytar a vlnivým zvukem hammondek. Klíčová je rytmika: Evropané s baskytarou a bicími, Senegalci s bubny sabar, djembé, talking drumem a perkusemi. Berou za to společně a drtivě a spolehlivě vás roztančí.
Viděno a slyšeno na veletrhu WOMEX, kde se ukázalo, že to všechno funguje i naživo.
Jiří Moravčík
