Corazón & Hueso (2011)
Melingo
World Village
16.03.2012 | Bohémský argentinský tangueros Daniel Melingo se skřípavým hlasem Toma Waitse znovu, snad ještě démoničtěji, škrtá veškeré romantické představy o tangu coby „krásné hudbě přinášející pocit uspokojení a příjemného uvolnění“. Doposlechnete melodické balady a nic hezkého vás nečeká, leda tak mrazení v zádech.
Oproti elektro Gotan Projectu o tohle tango reklama nestojí, leda tak, že by nabízela průvodce podsvětím Buenos Aires s přihlédnutím na přístavní bordely. Tam se tango na počátku 19. století narodilo, což Melingo na pátém albu v lunagos, žargonu předměstské spodiny, znovu osvětluje. Jde přitom jako obvykle na samou dřeň pouliční syrovosti a hudebního surrealismu. Míří starosvětsky na srdce a láme přitom kosti: corazón & hueso.
Nemůže si pomoc, tango vidí jako obraz: dva opilí gaučové s noži bojují v tanečním sále o jedinou volnou prostitutku. Nejde přitom o nutně šokující nadsázku, tak to tehdy zkrátka bylo a pokud podle Melinga dnešní „vyfintění tanečníci zapomněli na nože a odvahu nahradili drogou“, proč jim neoživit počátek věku: štiplavý smrad vězení, vypité bordely, nešťastné lásky, násilí a temnou bezútěšnost chudinských čtvrtí narvaných evropskými dělníky.
Melingo jejich vliv na zrod tanga připomíná co chvíli, ostatně jeho prarodiče pocházeli z Řecka a Itálie, takže skladbami Pichona a Fábula prosvítají rembetiko a vyhledávaný akordeonista Nini Flores hraje jakoby doprovázel Felliniho filmy. Negrito nese nádech fado a La novia, zhudebněné verše o mladém klukovi, který se stal ve vězení „nevěstou“, ztemňuje mužský sbor podehraný strunami bouzouki. Pro Melinga je napsal dlouholetý spolupracovník, argentinský básník, esejista a znalce tanga Luis Alposta.
Není jediným: báseň El Paso De La Siguiriya Melingo Melingo nádherným způsobem proměnil v to, co si Federico Garcia Lorca představoval: bolestný cikánský zpěv duše.
Titulní skladba Corazón & Hueso nežně vznosnou melodií a smyčci evokuje noblesu éry zpěváka Carlose Gardela do níž patří také Melingův přítel, „básník lunagos“ Carlos de la Púa. K jeho Lucio El Anarquista, holdu italskému přistěhovalci „kterého miloval hlad a svoje utrpení prodlužoval po barech“, dopsal psychologický pokřivený hudební thriller zasažený elektronikou.
Kapela The Ramones Del Tango (kontrabas, bandoneon, kytary, housle, cello, akordeon, klavír, bouzouki) se bez ní jinak obešla, stejně tak bez bicích, závěrečná frejazzově halucinogenní skladba Ritos En La Sombra (s textem Evaristo Carriegoa, anarchisty a kacíře z Buenos Aires, vyjícího před sto lety prý strašlivěji než Baudelaire) ale už byla také nad její síly, takže proto další elektropazvuky zesilující nahozenou domněnku, že možná posloucháme původní soundtrack k Buñuelově a Dalího filmu Andaluský pes. Taková je to ujetost, určitě ale ta nejzajímavější co kdy pětapadesátiletý Daniel Melingo složil.
Jinak ho ale nelze považovat za výbojistu, vždyť výtečná skupina hraje vlastně dost konzervativně, tím čím se Melingo jako autor odlišuje zůstává otevřená drsnost témat, nejméně třikrát podtržených výběrem literátů s patřičně „odžitým“ životem a svázaných s podsvětím Buenos Aires. Úskalí nepřenositelnosti Melingo dohání expresivním zpěvem a nekompromisním vnuknutím pocitu: nevěříte? vaše chyba.
Jiří Moravčík
