Foxlight (2011)
Iarla O´Lionáird
Real World/ Indies Scope
10.02.2012 | Je apoštolem pradávného irského způsobu zpěvu sean nos, který uvedl na globální hudební scénu: sám i jako hlas Afro Celt Sound System. V obou případech ho však Iarla O´Lionáird zbavil pouta nenechávat se doprovázet nástroji: „Vždycky jsem měl pocit, že tradice dokáže být vedle své čisté krásy také neúprosným věznitelem.“
Iarla sean nos neosvobozuje za každou cenu, podobně jako jeho oblíbený Arvo Pärt, váží každý záchvěv noty a vybídne-li ho Peter Gabriel k natočení nového alba, neznamená to, že se tak stane „pozítří“. Foxlight vydal vloni na podzim po dlouhých šesti letech. Ještě předtím nazpíval Iarla epos Grá Agus Bás (Láska a smrt) složený pro něho a Crash Ensemble irským skladatelem Donnacha Dennehym.
Sean nos, nejčistší a nejstarodávnější z irských tradic, znamená v gaelštině „starý styl“ a na otázku jak je tedy starý, vám v Irsku nejčastěji odpoví: hodně.
Zpěv rytmicky volných, hlasovými ornamenty v melodiích zdobených písní s vyzněním sahajícím od bolestného nářku, přes oslavu historických a každodenních událostí ke komickému výstupu, se řídí sounáležitostí s posluchači, s nimiž zpěváci komunikují v očekávání odezvy.
Jedná se o hudbu ze které slyšet jen to co je slyšet nestačí. Představuje totiž především hluboce osobní výpověď. Před technickou dovedností má navrch duchovní otevření se.
V Irsku vás proto neocení za zpěv, tam se říká: děkujeme za váš upřímný příběh.
Ve světě to má Iarla velmi těžké: jeho irské gaelštině nikdo nerozumí. Co chce říct, musí jít přes emotivní hlas a střídmá teatrální gesta. I tak se rodného jazyka nikdy nevzdá:“Je to pro mne způsob dívat se na věci, které v anglicky mluvícím světě nenajdete.“
Nikdy nešel proti proudu času a nehrál si na zarputilého ochránce nedotknutelnosti sean nos ani tajemného Kelta s laciným mystériem pod kapucí. Tanečního randálu a výbojů si užíval u Afrocelts, živlem jeho vlastních písní se proto stala inspirace vnitřním klidem – člověka i přírody. Tok kontemplativního elektronického ambientu nedoplňovaly skočné dudy a housle, jak by se na správného Ira slušelo, nýbrž klavír, viola da gamba, cello nebo harmonium, a to v podobných krajinných dimenzích jako u Sigur Rós nebo Philipa Glasse.
Z Neviditelného pole, jak se jmenovalo předchozí Iarlovo album nyní přestoupil do „třpytivého“ a pokud přijmete velkopanský zvuk skladby Glistening Fields, první a jediné Iarlovy zpívané anglicky, máte klíč k Foxlight. Albu přiznané majestátní pastorální síly nakloněné k nynějším symfoniím Petera Gabriela nebo U2 v období The Joshua Tree.
Neznamená to, že by Iarla dosud přednostní touhu po hudební pokoře opotřeboval, za vším stojí kytarista, programátor, aranžér a producent Leo Abrahams: to on ho přesvědčil přejít z „doutnání k požáru“.
Vždyť s kým a pro koho pracoval: Brian Eno, David Byrne, Ed Harcourt, Imogen Heap, Nick Cave, Marianne Faithfull. V Abrahamsově povaze není tlumit vášně, ale dávat jim křídla, což, pravda, k Iarlovi nikdy moc nesedělo, nicméně intimita vyjádření nemusí přece vždycky znamenat ztišení.
Abrahams za klávesy usadil dlouholetého parťáka Jona Hopkinse, muzikanta ze stejného těsta a spolutvůrce alba Viva la Vida or Death and All His Friends s nímž Coldplay utrhli pořádný kus slávy. Přizval také Leafcutter Johna, spřadače spodních elektronických proudů u Polar Bear a tohle kreativní trio na sebe nabalilo osvědčené pomocníky: Emma Smith a Vince Sipprell (housle) a Lucy Railton a Oliver Coates (cello ) představují vystudované klasiky uhnízděné ve vizionářském hledačství.
Umožnili Iarlovi sdílet současné tvůrčí a zvukové impulsy nezávislého rocku, nechat jimi proznít jeho hlas i poezii bez újmy dosavadního instinktivního vnímání sean nos.
Skladby The Heart Of The World, Foxlight a Glistening Fields bují do košata, dokážeme si je představit před tisícovým davem se zapálenými zapalovači nad hlavou, nicméně bez pocitu, že se tím Iarla prodává. Podobně milostné vyznání Hand In Hand kdy Iarla přechází do falsetu, ano je to tak, do falsetu od Bona k nerozeznání.
Jako žehnutí kopřivou může pravověrníkům přijít Eleanor Plunkett: v písni o životadárném světle ze 17. století od národního barda Turlough O'Carolana zaměnil harfu za klavír, kytaru a smyčce a přece jenom zlyričtěl víc než by někdo čekal. Ad klavír: Iarlův soused a učitel v městečku Cuil Aodha, už nežijící národní hudební buditel Seán Ó Riada, harfu kdysi také odmítl a namísto ní rozezvučel cembalo.
Do nepředpokládaného rozpoložení se Iarla dostal ve skladbě Daybreak, pseudošamanství, jak to sám nazval. Pokračuje s ní v pátrání po obdobách sean nos. Už předtím si přece na alba pozval Sinéad O´Connor nebo Yungchen Lhamo z Tibetu, takže sámijská zpěvačka Sara Marielle Gaup z norské skupiny Adjagas reprezentující vokální styl joik, tedy způsob komunikace s přírodou a duchy, se s Iarlovým sean nos nemíjí.
Z tuctu skladeb jich složil devět. V nejtradičnějších – Imeacht a Seven Suns – pak použil verše irských básníků.
V tom co dělá, nemá Iarla dnes sobě rovného, ale o slávu nikdy nestál. Teď ho za tak skvělé album nejspíš čeká a to u daleko širšího publika. Ti, kdo ho mají raději pohrouženého do sean nos meditace, si ovšem budou muset dát pauzu.
Jiří Moravčí
