Sem Nostalgia (2011)
Lucas Santtana
Mais Um Discos
10.02.2012 | Brazilčan s ideou v hlavě: kdyby na to došlo, zahraji bossa novu klidně i na psací stroj. Bez nostalgie. Otázka zní jak, zvlášť když ruku k dílu přiložil Arto Lindsay a nemůžete se zbavit pocitu, že snad i Tom Zé, i když ten u toho nebyl. Ani nemusel: sirény, telefonní vyzvánění a zvukové dada škrábance na albu znějí i bez něho.
Přívětivější hudbu vyšperkovanou vzletnými, posluchače doslova kradoucími melodiemi v duchu brazilské písničkářské tradice byste dnes ale dlouho hledali. A slast zaručuje i Santtanův jemnocitný vysoký hlas přirovnávaný k Tomu Yorkovi z jeho oblíbených Radiohead.
Album vyšlo v Brazílii na labelu Mais Um Discos před dvěma lety, do Evropy dorazilo teprve na podzim a okamžitě zabodovalo v evropském žebříčku world music. Dostihly ho také obdivné recenze v nichž názorově vítězí způsob Santtanovy práce: do každé skladby přizval jiné producentské a muzikantské tahouny moderní brazilské scény proslulé nekonvenční dovedností.
Voz e Violăo – kytara a hlas – představuje symbol bossa novy, pod nímž si snad každý představí zpívajícího kytaristu Joăo Gilberta elektrizujícího davy písničkami zahranými převratným hráčským stylem. Lucas Santtana si také vystačí s kytarou: co na albu slyšíte, vyjma bzukotu hmyzu ve skladbě Ripple of the Water (Para Nana), vykondenzoval samplovací metodou ve studiu z akustické kytary a hlasů. Rytmické beaty, dunivý dub, nástroje, ambientní stěny i ten psací stroj, zkrátka úplně všechno.
Ne ze vzdoru, ale z obdivu k voz e violăo. Nikomu se do toho prý nechtělo, styl podle Santtany zamrzl jako v ledu. Přitom žádná podvratnost: pořád posloucháme krátké, působivé, v textech intimní skladby, akorát narušené dubem, reggae, glitchem a jazzovými vyhrávkami v postmoderním prostoru otevřeném experimentálnímu vrstvení zvuků, inspirací a stylů. A těch současná Brazílie, k hudebním velmocím se zprudka deroucí země, nabízí jako málokterá, protože bossa nova, samba nebo hnutí Tropicalia obvykle naskakující každému, tvoří pouhou špičku nesmírně tvůrčího a inovativního hudebního mraveniště v němž v posledních letech získávají navrch sofistikovaná elektronika, funk, hip hop, rock a reggae.
Brazilská a globální hudební kultura se tak prolnuly: u Santtany také kladením důrazu na zpěv v angličtině u většiny skladeb.
Jednačtyřicetiletý rodák ze státu Bahie do svého čtvrtého alba promítl zkušenosti pobrané ze spolupráce s Caetanem Veloso, Gilberto Gilem, Chico Science & Nação Zumbi nebo Arto Lindsayem a jeho nynější úspěch si můžeme vykládat jako zúročení všeho ve formě sebevýzvy „udělat si to všechno po svém a nově“.
Rytmicky strhující instrumentální skladba Extra Violao Mashup je se vším všudy koláží: všechny kytary nasamplovali producenti Gustavo Lenza a Lucas Martins ze starých nahrávek Dorivala Caymmiho a Joăo Gilberta.
V dubové Recado Para Pio Lobato rytmicky, skoro jako křídla vážky, brnká jeden z nejlepších brazilských kytaristů Regis Damasceno, najednou střih a ozve se budík, filtrovaný záhrobní vokál a zvuk evokující klavichord.
Od nežijícího slavného jazzového bubeníka Doma Um Romăo převzal Santtana skladbu Amor Em Jacumă, bůhví, ale jestli by ji bývalý spoluhráč Paula Simona v nové, šumivé verzi poznal.
Americký, k Brazílii a experimentům přilnutý kytarista, skladatel a zpěvák Arto Lindsay dokázal být během své kariéry často hudebně nestravitelný, se Santtanou je ale pojí dlouholeté přátelství, takže avantgarda šla stranou: všechny tři společně složené, zahrané a vyprodukované skladby Nightime In the Backyard, Hold Me In a I Can't Live Far From My Music mají sice nejtemnější atmosféru, ale patří na albu k nejchytlavějším.
V té nejkrásnější, kterou Santtana napsal s Ronei Jorgem - Cá Pra Nós – se pak v lyrickém textu skrývá verš coby upozornění pro zvídavé: „Klidně vám všechno vysvětlím, ale opravdu nevím jak.“
Jiří Moravčík
