University of Gnawa (2011)
Aziz Sahmaoui
Socadisc
10.02.2012 | Hudba se utváří na povaze zadání a ta se Maročanovi z Paříže před natáčením naštosovala do výšky. Vybíral přitom pečlivě a tvořil lehkou rukou.
Rytmus je tepem marockého bratrstva Gnawů a vypustit ho z klece jako šelmu hrozící netančícím sežráním, to dělají jiní; Aziz stejně tak když v polovině 90. let zakládal dravý a stylově nespoutaný pařížský ansámbl Orchestre National de Barbes. Gnawa a hudba z Maghrebu se výbornému zpěvákovi a hráči na loutnu guimbri stala východiskem i pro pozdější fúze, které nepásly po tranzu, daleko víc se v nich zahnízdilo přemýšlivé nadčasové muzikanství. Když se stal elitním hráčem The Zawinul Syndicate neměl o něho nouzi, k vydání tohoto alba se ale rozhoupal až čtyři roky po smrti Joe Zawinula. Dal si tedy na čas, za to ve studiu, snad z přetlaku, strávil s kapelou pouhé dva dny hraním naživo. Spěch? Ne, konstelace mnoha příznivých faktorů: domyšlená koncepce, dobří partneři a francouzský producent Martin Meissonnier.
Ten si od 80. let získal vysoký kredit prací pro Felu Kutiho, jeho syna Seuna, Manu Dibango, King Sunny Adeho, Khaleda nebo dvojici Plant&Page. Afriku má Meissonnier v malíku, vždycky ale s přesahem, takže když mu Aziz vyjevil přání obrátit otrokářskou karavanu - bratrstvo Gnawů jsou potomci Západoafričanů zavlečených ve středověku do Maroka – ocitl se ve svém živlu a doporučil senegalské hudebníky. Kytarista Hervé Samb, basista Alioune Wade a hráč na koru a klavírista Cheikh Diallo hráli u Zawinula, Youssou N´Doura, Ismaela Lo nebo Bobby McFerrina, takže by mohly vyučovat na konzervatoři, nejedná se ale o žádné studené profíky.
Loutna guimbri drnčí na albu s griotskou sestrou ngoni za zvonění jednadvaceti strunné kory nejen v rytmu gnawa, vystřelují do amerického i západoafrického funky, velebí vznosné melodie několika balad nebo dokonce – při troše zjednodušení – šansonu Miskina s akordeonem Stefana Heckela.
Posluchačsky vstřícné, instrumentálně neobvyklé moderní album nezdobí jen soutok gnawa a západoafričanství, kraluje mu především Azizův arabsky naléhavě sebevědomý hlas. Složil osm skladeb ze třinácti: zbytek pochází z Maroka a Black Market ze stejnojmenného „afrického“ alba Wheater Report z roku 1976. K rozpálenému gnawa tranzu v ní nasadila i kora – ne jako přívěsek, ale jako jeho živelná součást.
Jiří Moravčík
