Kinshasa Succursale (2011)
Baloji
Crammed Disc/Rachot
10.02.2012 | Nepřeslechnutelné album od konžského rapera co ještě donedávna nesnášel africkou hudbu. Protože jeho jméno značí ve svahilštině čaroděje, znamená to, že na sobě začal praktikovat nějakou k Africe vstřícnou magii? Taková story by měla svůj půvab, nicméně ani ta reálná ho nepostrádá.
Otec Baloji Tshianiho ve třech letech odvezl v roce 1981 z Demokratické republiky Kongo do belgického přístavu Ostende – „země Marvina Gaye“ (ten se tu zrovna léčil z depresí) – a v sedmi zanechal svému osudu. Baloji vyrůstal v pěstounské rodině a přes dost problematické mládí, kdy mu hrozila dokonce deportace, to ve skupině Starflam pod jménem MC Balo dotáhl na elitního střelce belgické hip hopové scény. Táhlo mu na třicet a od mámy, o které čtvrt století neslyšel, dorazil dopis: vrať se domů. Divná výzva pro načesaného elegantně oblečeného dandyho, veřejně deklarujícího pohrdání konžskou hudbou a bez sebemenší potřeby vydat se někdy do Afriky. Kdo by ovšem nechtěl vidět vlastní matku a tak namísto sáhodlouhého vysvětlování pro ní v roce 2007 natočil úspěšné debutové autobiografické album Hotel Impala: hip hop, elektronika, soul, funky a něco málo afrobeatu.
Setkání s matkou v Kinshase nedopadlo dobře - chtěla po něm prý hlavně peníze – přihodilo se mu ale něco nečekaného: Kongo ho dostalo, on před ním neuhnul a často se tam od té doby vrací. V roce 2010 na šest dnů, kdy v mobilním studiu nahrál s mnoha konžskými muzikanty stylově pestré album Kinshasa Succursale: i z toho důvodu, že přímo na místě padla původní myšlenka použít výhradně skladby z Hotel Impala. Ty nové převažují a při vší úctě, kdo by se divil, když si Baloji pozval takové dravce s kytarami, dechy, bubny a balafony.
V Karibu Ya Bintou rapuje Baloji v tranzovním rytmu světoznámé skupiny Konono No.l a jakmile nasadí jejich zkreslené drnkací likembé a bubenický industriál je jasné, že si v padli vzájemně do oka, i když by se slušelo říct spíš do ucha. V tomtéž strhujícím hukotu probíhá Congo Eza Ya Biso Sna: se sborem La Chorale de La Grâceve coby důkazním materiálem, že nedělní mše nejsou v Kongu žádnou selankou.
Le Jour d'Après představuje upravenou verzi „matky všech afrických písní o nezávislosti“ Indépendance Cha-Cha: text klasické konžské rumby z roku 1960 od Grand Kalleho – „vyhráli jsme, dokázali jsme to“ – Baloji ale jízlivě poupravil: „padesát let svobody a zlato z nás udělaly zemi, kde jde všechno jenom k horšímu“.
Rapující revolucionář si na albu francouzsky i svahilsky klade otázky o identitě, politice, rodině, černé magii, Bohu i bohům. „Nepovažuji se za Konžana ani Belgičana. Jsem Afropean“ tvrdí o sobě, čímž podepisuje názory, že jeho komentáře k průšvihové situaci válkami poničené země občas idealisticky drnčí v obecných frázích, takže je lepší, když se zaobírá spíš sám sebou, jako například ve skladbě Nazongi Ndako: s vypůjčeným úvodem hitu Marvina Gaye I´m Going Home, kvůli právům ukrytou pod svahilským názvem.
„Často jsem jeho alba poslouchal a jednoho dne uslyšel text: „Jedu domů, abych uviděl svou mámu.“ A tak jsem Marvinovu písničku nazpíval na Hotel Impala a odjel do Konga za mámou.“
Jako by se jí nemohl nabažit a nabízí ji ve dvou verzích: ve funky soulové s hlasem černého amerického zpěváka a hudebníka Amp Fiddlera (George Clinton, Prince) a veteránské konžské kapely Zaiko Langa Langa; a té hřímající s Konono No.l
Jeden z remixů s Balojim natočil ghanský, v New Yorku žijící raper Samuel Bazawule aka Blitz the Ambassador a v Indépendance Cha-Cha dokládá proč je aktuálně brán za jedno z nejžhavějších hip hopových želízek z Afriky.
Což pasuje i na Balojiho. S poznámkou pod čarou: bez přispění Konžanů by album mělo přece jenom jiné grády. Budoucnost má ale před sebou.
Jiří Moravčík
