New Friends
Baskery
Blue Rose
08.01.2012 | Tři blonďaté sestry Bondessonovy ze Švédska. Odchované rockovým tátou, který je vypustil do světa jako morovou ránu na všechno alt: bluegrass, rockabilly, country nebo blues. Říkají tomu killbilly, banjopunk případně mud-country.
Není podstatné co by se stalo, kdyby Baskery vystoupily na Portě nebo Zahradě, jako spíš to, čeho by se jim od publika s liščími ohony nedostalo: vlajky letící vzhůru. Škoda, zrovna téhle muziky je u nás zapotřebí.
Je jím něco málo přes třicet a koncertují odmalička: s otcem do roku 2006 jako Slaptones, pak už samy pod nynějším názvem: „Baskery je malá vesnice na severu země. Koluje v nás proto finská krev, jinými slovy hodně polárního šílenství, obav a alkoholismu, takže co se divíte.“
Greta hraje na banjo a současně kope do velkého bubnu; za bicí usedá, když Sunniva vymění akustickou kytaru za elektrickou nebo rezofonickou a na řadě je „něco od podlahy“. Stella používá u kontrabasu ponejvíc slap a zpívají sólově i semknutě čarokrásně jako sestry McGarriglovy, i když ty byly pouze dvě ( ve skladbě Shame & Dance zase Baskery připomínají třeba Fleetwod Mac). Drsně rockově řvou a ječí, dokážou ale i zněžnět a v The Queen & Drone s hostujícím trumpetistou Conny Wallem vklouznout do lyrické podmanivosti.
Už na debutu Fall Among Thieves (2008) se nadchly pro americkou scénu, protivně se k ní ale nelísají, nemají z ní komplexy a ve Státech dost úspěšně vystupují. Tři za ta léta suverénně vyhrané multiinstrumentalistky – teď ve studiu dotáhly zvuk klavírem, violoncellem a bluesovou foukačkou - udržují napětí bez brnkání na ženskou strunu: „Nejsme žádná dívčí kapela ani klon Dixie Chicks.“
K přímočarému rocku posunuté album působí dojmem živého neučesaného záznamu na kterém se v konečném mixu v Berlíně kde žije autorka většiny skladeb Sunniva, podepsal Peter Schmidt (Joe Jackson, Depeche Mode). Osudovou, takřka gotickou baladu se smyčci Rivers of Home natáčely Baskery ve švédském vesnickém kostele: je o holce se co se raději utopí v moři, než by se vrátila na pláž kde ji čeká další znásilnění od opilého přítele.
U Beat Up The Blues se všechno postupem času mění v žensko popový odraz Led Zeppelin, ale je to milé a skladba udatně graduje. V Rotten/Boys zpívají na přeskáčku pořádně naštvanými hlasy o chlapovi shnilém až na kost a není radno je v tu chvílí zvát na rande, ovšem na vypalovačku Throw A Bone to nemá, to se jim raději docela vyhněte.
Jiří Moravčík
