Faÿt (2011)
Čankišou
Indies Scope
07.12.2011 | Vyhraní a stmelení koncertní zabijáci z Brna trvají popáté na svém: naučte se jazyk čanki, od překladu tu nejsme. Můžeme se tedy pouze domnívat jestli zpívají o lásce, jízdě blanických rytířů, kteří si to tady vezmou na paškál případně kecaj co je napadne: ...vzduch voněl opiem a prezident Benjamin miloval jednonohého kohouta“.
Kapela ale až příliš znatelně přitvrdila, takže na vině mohou být nynější časy k vzteku. Nebo, a to nejspíš: už dlouho nepřišla do kontaktu s inspirativními cizinci převážilo u ní středoevropské rockové klima. Je to u „domácí špičky world music“ špatně? Nezanevřela tím na svůj vyhlášený exotický modus operandi? Pokud by se skupina k takové zatáčce rozhodla, nevybrala by ji bez ztráty exkluzivity: stylové barevnosti a nepředpovídatelnosti, což nenastalo. Čankišou na novém album pouze sympaticky přiznali rockové trumfy, v minulosti stejně schovávané v rukávu, ovšem znovu cinknuté zažitými přesahy do jiných hudebních kultur a stále vytříbenější prací s dominujícími rytmy. Bez zdůvodňování - umožňuje jim to cimrmanovská hra na Čanki – začleňují dál do své hudby nejrůznější „nerockové“, hráčsky jasně zvládnuté nástroje a to ne jako lacinou ozdobu a polopatickou etno hlášku, ušili si na sebe totiž bič: čeká se to od nich, proto si je David Synák na koncertech přehazuje v rukách jako žonglér. Společně napsali jiskřivě invenční skladby s vrstevnatým proměnným instrumentálním dějem; prosté psychedelie, meditací, šifer. Odlehčené humorným nadhledem a chytráckým zdáním chaosu.
Čankišou dokopávají do tance přímočarou nátlakovou energií, hrají world music pro lidi netušící co to je a daří se jim vtisknout prolínání Balkánu, Středomoří, Latiny, funky a hardcore smysl, i tehdy když vám je spousta momentů povědomá: z mládí, nedávna i od jiných. Pozornost na sebe strhává kytara Martina Krajíčka (také mandolína s ukulele) na snad úplně všechny způsoby, odsekávající mocná dechová sekce propukající ve spontánní sóla jednotlivců, sytý šamanický hlas Karla Heřmana (dokonce jódlující) násobený hutným mužským sborem a samosebou rytmici: Zdeněk a Jan Klukovi. Zatímco otec neodsedá od bicí soupravy, syn ji střídá s djembé, tarabukou (darbouka), ntamani ( talking drum) nebo džbánem ghatam.
Z alba je znát, jak Čankišou ve studiu nad každou notou, frází a zvukovými motivy přemýšleli také z pozice zkušených praktiků: střemhlavé skladby nepřekombinovali dokazováním své výjimečnosti na české scéně a experimentováním přes míru, ale direktivně přizpůsobili živému hraní.
Čankišou natočili prvotřídní album s ambicí vzdorovat času.
Jiří Moravčík
