Folly (2011)
Mary Hampton
Navigator
21.11.2011 | Jak zní písně od někoho, kdo obdivuje Baby Dee, Baudelaireho, Boba Dylana, Becketta, zhudebňuje verše Emily Dickinsonové, nechává se inspirovat Roy Lichtensteinem a za příbuzné by měl nejraději „dlouho mrtvé lidi z knih“? Jako marš na cestě z léčebny na krchov?
Zpěvačka a kytaristka Mary Hampton hraje s odkrytými kartami: nezastírá, že smutek v osamocení občas ráda vyhledává, ale aby se jím nechala úplně zadusit a album kompletně přetáhla černým flórem, to prý ani náhodou. Na druhou stranu jejímu „folkovému zasvěcení“ předcházela studia Stockhausena, Bacha a Schoenberga, takže nemůžete čekat hudbu nadýchanou jako vesnický vánek.
Například baladu Benjamin Bowmaneer ze 17. století nahrála na album Red/Rice před mnoha lety Eliza Carthy, teprve s Mary z ní jde strach: smyčec violoncella nepřejíždí po strunách ale po vás. Songwriterka z jihoanglického Brightonu totiž nevidí svět příliš růžově: v jedené recenzi se vtipně píše, že se na něho dívá přes obrácený dalekohled.
Podivně neodrazující temnotu osmi skladeb dokresluje Mary vysoký, těkavý hlas a kapela s trumpetou, kontrabasem, saxofony a zvonky.
Anglická folková scéna mezi sebe Mary Hampton přijala, cítí v její tvorbě jistou spřízněnost, podvědomě ji ale bere za cizorodé tělísko.
Na dobrou noc tohle album není.
Jiří Moravčík
